KARMEL

Někdy nás napadá, jak snadné by bylo hořet pro ideál, kdybychom byli třeba Františkem Xaverským a obraceli k Bohu Indy. Zapomínáme však, že i František Xaverský prožíval pouze jeden den za druhým, čelil pocitu bezmoci a sklíčenosti, když mu každých čtyřiadvacet hodin přinášelo právě tolik porážek a zklamání jako vítězství, takže i pro něho měla hodina celých šedesát minut plných obyčejných všedních věcí. Zapomínáme, že měl co dělat s omezenými lidmi a jejich přízemními zájmy, a to všechno den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok. Když se Xaverský snažil hlásat evangelium, jak často si musel klást otázku, zda vůbec lze oslovit všechny ty miliony lidí kolem? Jak často se musel cítit znechucený, když lidé odmítali jeho učení? Jak často musel být nešťastný ze všeho okolního zla a jak často si musel připadat bezmocný ve své snaze mu čelit?

Království Boží začalo na zemi skutečně Kristovým příchodem, ale svět se po jeho narození nijak viditelně nezměnil. Dvanáct galilejských rybářů bylo pověřeno hlásat radostnou zvěst po celém světě – a jak beznadějný musel tento úkol Letnic připadat i těm nejodvážnějším z nich! O dvacet století později je království Boží stále velké jako hořčičné zrnko a kněží – stejně jako kdysi apoštolové – musejí čelit nemožnému úkolu přivádět lidi, kteří víru nikdy nepoznali nebo ji pod tíhou života či záplavou propagandy ztratili, k tomu, aby popřáli sluchu radostné zvěsti o spáse a Boží lásce a uvěřili jí. Tato dobrá zvěst zasahuje jednotlivce působením Boží milosti a podle Boží prozřetelnosti, nikoli skrze velkolepé idealistické tažení či zázračně ze dne na den. Každý den našeho života nám Bůh posílá lidi a příležitosti v očekávání, že budeme jednat. Nečeká od nás víc, ale nepřijme ani méně. A nedostojíme svému slibu a závazku kněžského poslání, nerozpoznáme-li Boží vůli v každé situaci a v každém okamžiku každého dne.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 14. kapitola)

Moje milá sestřičko,

jsem moc rád, že se Vám daří lépe. Teoreticky člověk uznává ty rady, ale trvá to, než se prosadí v praxi. Stále je třeba skákat do tmy, i do tmy tajemství. Kdo se toho odváží, setká se jen s Láskou.
Čekejte v tichu na příchod Páně. Čtěte Izaiáše 30,15. Čekáme na Slovo, které se stalo tělem. Očekávejme je s láskou a v mlčení.
Milovaná sestřičko, dnes jen krátce. Zůstávám s Vámi ale vnitřně spojen. Naším středem je Dítě v jeslích, které přichází v chudobě stáje a v mlčení.

Objímá Vás bratrsky

Váš bratr Vladimír

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 9. prosince 1999)

Hle, co je pravdivým, velkým a šťastným poselstvím křesťanství: Bůh je blaženost, radost, plnost života, a to nejen sám v sobě, ale pro nás. Bůh se zjevil skrze lásku. Bůh se nám dal jako milosrdenství, jako milost, jako spása, jako div radostný a slavný. Hle, co je naším náboženstvím, naší spiritualitou: radost Boží. Hle, jaký dar přináší Kristus lidem: radost Boží.

(Pavel VI., audience 20. prosince 1972)

Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému Světlu pusť ji, smutní sina

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

tvá je sečteny má. - Přece méně není
duše má než oni!... Ale čím jich snění

jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...
Bože, otevři mi do Radosti.

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, Smutek země, 1924)

Smrt nebude jen zjevením naší individuální slávy; bude rovněž zjevením naší tajemné jednoty, která zůstává ještě skryta. Jako naše oslavené tělo zůstává skryto pod podobou našeho smrtelného těla, tak je skryto pod podobou viditelné církve tajemné tělo, jednota lidstva. Jedno i druhé se zjeví zároveň.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Chrám jako znamení Boží přítomnosti)

Zůstává zážitkem nesrovnatelné hodnoty, že jsme se naučili vidět velké události světových dějin jednou také z perspektivy vyloučených, podezíraných, těch, s nimiž je zle zacházeno, bezmocných, utlačovaných a vysmívaných, zkrátka z perspektivy trpících. Kéž by v této době nerozežrala srdce hořkost nebo závist, abychom novýma očima spatřili velké i malé, štěstí i neštěstí, sílu i slabost, aby se náš pohled pro velikost, lidskost, právo a milosrdenství stal jasnějším, svobodnějším, nepodplatitelným; ano, aby se osobní utrpení stalo vhodnějším klíčem, plodnějším principem k rozjímavému a činnému zpřístupnění světa než osobní štěstí. Nyní záleží na tom, aby tato perspektiva zdola nestranila těm, kdo jsou věčně nespokojeni, nýbrž abychom byli právi životu (1) ve všech jeho dimenzích na základě vyšší spokojenosti, která je vlastně založena mimo „nahoře“ či „dole“, a tak mu přitakali.

(1) „být práv“ životu, dnes už téměř vymizelé slovní spojení, ve významu spravedlivě dát, přiznat životu, co mu patří, žít plně spravedlivě v dané situaci, vnímavě a citlivě dostát tomu, co nás zavazuje. (pozn. red.)

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, nedokončená skica k textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Dějiny nejenom přijímáme, ale také utváříme. Je proto vhodné pohlížet na proroctví knihy Zjevení jako na podmíněná. Konec světa nelze chápat jako určitou událost, jako osud, který by protiřečil křesťanské ideji svobody. Pouze pasivní očekávání strašlivého konce není něco, co by odpovídalo lidské důstojnosti.

(Tomáš kard. Špidlík SJ /1919–2010/, Věřím v život věčný. Eschatologie, s. 45)

Pane, až přijdeš ve své slávě, nepamatuj pouze na lidi dobré vůle, pamatuj také na lidi zlé vůle. Ale nevzpomínej na jejich krutost, surové zacházení a násilí. Vzpomeň na všechny plody, které jsme přinesli díky tomu, co nám dělali. Vzpomeň na trpělivost a odvahu těch druhých, na kamarádství, pokoru, velkodušnost, věrnost, kterou v nás probudili. A učiň, Pane, aby plody, které jsme přinesli, byly jednou jejich vykoupením.

(modlitba neznámého vězně, nalezená na kousku balicího papíru po osvobození Osvětimi)

Ježíš bořil kulturní a kultovní bariéry a navracel důstojnost „odepsaným“ nebo těm, kteří byli považováni za lidi na okraji společnosti: celníkům, ženám, dětem, malomocným, nemocným, cizincům, vdovám. Uzdravuje, sytí, brání, osvobozuje, zachraňuje. On sám se ztotožňuje se svými nejmenšími bratry a sestrami: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ V biblickém jazyce nejsou „nejmenšími“ pouze děti podle věku, ale také lidé bezbranní, zcela bezvýznamní, vyvržení, utlačovaní, odepsaní, chudí, odsunutí na okraj společnosti, nevzdělaní, nemocní, degradovaní dominantními skupinami. Oslavený Kristus bude soudit na základě lásky k bližnímu, která spočívá v pomoci hladovému, žíznivému, cizinci, nahému, nemocnému, uvězněnému, s nimiž se on ztotožňuje. Pro Ježíše je jediným kritériem soudu dobro prokázané každému člověku bez ohledu na pokrevní pouto nebo náboženství.

(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Dignitas infinita o lidské důstojnosti, odst. 12; 2024)

Smělostí svého Zjevení zažeň, můj Bože, plachost dětinského myšlení, které se neodvažuje představit si na světě nic většího ani živějšího než ubohou dokonalost našeho lidského organismu! Na cestě k odvážnějšímu chápání vesmíru předstihují děti světa denně učitele Izraele. (…) Kdybych nemohl věřit, že Tvá skutečná Přítomnost oživuje, zjemňuje a zahřívá i tu nejmenší sílu, která do mě proniká nebo se mě dotýká, zemřel bych nejspíš chladem, prokřehlý až do morku své bytosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)