KARMEL

Poslední dobu mám tuhle čím dál silnější zkušenost: do mých každodenních, i těch nejnepatrnějších činností a pocitů se vkrádá tušení věčnosti. Nejsem přece jediná, kdo je unavený, nemocný, smutný nebo plný úzkosti: jsem tak v souznění s miliony jiných lidí za uplynulá staletí. To všechno zahrnuje život. Život je krásný a plný smyslu i ve své absurditě, jen když se trochu naučíme najít v něm pro všechno to správné místo a nést ho v jeho celistvosti. Vždyť potom vytváří dokonalý celek, ať se odvíjí jakkoli. Když některé jeho prvky odmítáme a snažíme se je eliminovat, když se zaměřujeme jen na určitý požitek či rozměr, když si připouštíme jen nějaký aspekt života a odmítáme jiný, život se nakonec stává absurdním. Když se nám vytratí celek, všechno je jen náhoda, postrádá to smysl.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis)

Vždy musím v člověku vidět toho, s kým budu jednou sdílet radost Boží, s kým budu jednou sedět u stolu Ježíše Krista, abych byl jeho bratrem a spolu s ním bratrem Kristovým a dítětem Božím.

(Joseph kard. Ratzinger /1927–2022/, Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi)

Abych podal nějaké zprávy o mohamedánech, musel bych nějaké obrátit, a to jsem vůbec neudělal… Příběh Petra Clavera jasně ukazuje, že k jejich obrácení je třeba obrátit sebe sama a být svatý. (…)
Všechno, s čím se setkávám – a v tom je základní problém mé duše – mi přináší stále tytéž dvě věci, zpívá mi dvě písně, dvě antifony, smím-li to tak říci: první z nich je radost, neboť ve všem je kus slávy Ježíšovy, oslava jeho Jména, rozhojnění svazku s Ním… a druhá je: posvěť se, obrať se, obrácení. Všechno mi říká, abych se obrátil, všechno zpívá o nutnosti, abych se posvětil, všechno hlasitě volá a opakuje, že jestliže něco dobrého, po čem toužím, se neuskutečňuje, je to jen má vina, má veliká vina a že se musím rychle obrátit.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, korepondence)

Ó řekni, básníku, co činíš? – Chválím.
Leč smrtící, co obludně jde tmavým,
jak snášíš to, jak přijímáš to? – Chválím.
Leč, básníku, jak voláš jménem pravým
to bezejmenné, anonymní? – Chválím.
Kdes právo vzal, žes pravdou nabádavým
v kostýmu každém, v masce každé? – Chválím.
Že tě to tiché, hromem co hřmí rvavým
jak hvězda, bouře zná? – Protože chválím.

(Rainer Maria Rilke /1875–1926/, Bez názvu, 1921; Holanův překlad v úpravě M. Koupilové)

Nejkratší cestou se vydáme tehdy, odevzdáme-li veškeré osudy světa vzkříšenému Pánu, jehož dojímá více naše činná láska než náš shon.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kdyby tak hříšník věděl, že všechna jeho selhání, všechna jeho přestoupení a slabosti vzbuzují v Bohu jen soucit a odpuštění! Kdyby tak věděl, že jakkoli byly závažné, nemohou Boha znechutit ani odpudit, nemohou vyčerpat jeho milosrdenství ani zabránit jeho lásce, byť jen na okamžik… Kdyby to věděl, nelpěl by tolik na svém hříchu, nespokojil by se s temnotou, nesnažil by se utíkat od Boha, neskrýval by se před ním, aby utajil svou hanbu a neviděl Tvář Nejvyššího…, zatímco On se ze všech sil snaží, aby mu ukázal svou lásku, a stále ho volá k sobě.

(Matta el-Meskin /1919–2006/, igumen kláštera sv. Makaria v Egyptě; La Communion d’amour)

Máte chuť odejít z kostela, a přesto zůstáváte? Tím lépe! Když se modlíte, není potřeba to přehánět. Nenuťte se rozfoukávat žhavé uhlí, náš Pán nepotřebuje kyslík. Vzpomeňte si, co radí Péguy! (1) Nohy o rohožku si stačí očistit jen jednou. Pak vejděte do kostela a zůstaňte tam hodinu. Vaše nohy jsou, jaké jsou. Mohl byste taky zůstat třeba celou hodinu u vstupu mezi kropenkami a pořád dokola si čistit boty.

(5) Charles Péguy /1873-1914/, francouzský spisovatel, filosof a básník; v srpnu 1914 narukoval do armády a zemřel hned 5. září, v předvečer bitvy na Marně. Dnes od jeho smrti ve válce uplynulo 110 let.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

Abych odpověděla na tvou otázku: To hluboké místo v duši je nenapadnutelné, neboť tam přebývá Bůh. Není to něco, oč bys mohla přijít. Pocitové vnímání Boží přítomnosti se vytratit může, ale Pán je tam stále přítomen, neboť to místo nepodléhá našim vzletům ani pádům, natož vnějším okolnostem. (…) Cesta k tomuto bezpečnému místu nevede skrze získání něčeho, co nemáš, skrze tvrdou práci na sobě nebo pochopení čehokoli (případně všeho!), nýbrž přes odstranění zábran, které nám brání se cele odevzdat. K nim patří touha „vědět líp než…“, nedostatek důvěry, přání, aby se změnilo něco kolem nás atd.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Z toho místa, kde my máme pravdu,
na jaře nikdy
neporostou kytky.
To místo, kde my máme pravdu,
je tvrdé a udusané
jako dvorek.
Ale svět vyhrabávají
naše pochybnosti a lásky,
jako krtek, jako pluh.

(Jehuda Amichai /1924–2000/, The Place Where We Are Right; překlad Marcela Koupilová)

Mnohokrát necháváme své svědomí znecitlivět, protože neustálé rozptýlení nám brání si uvědomit, jak omezený a konečný náš svět ve skutečnosti je. Povrchně viděno se zdá, že situace není tak vážná a planeta by mohla v nynějším stavu ještě nějakou dobu vydržet. Vyhýbáme se realitě, abychom mohli pokračovat ve svém dosavadním způsobu života, výroby i spotřeby. Je to metoda, jak držet při životě své autodestruktivní neřesti – přehlížet je, popírat a odkládat důležitá rozhodnutí, jako by o nic nešlo. Kromě toho bych rád připomenul, že každý jednotlivý druh má svou hodnotu sám o sobě, avšak každý rok vyhynou tisíce rostlinných a živočišných druhů, které už nikdy nepoznáme a naše děti je neuvidí, protože byly navždy ztraceny. Drtivá většina z nich vymizí kvůli nějaké lidské aktivitě. Kvůli nám tisíce druhů už nevzdají Bohu slávu svou existencí, ani nám nebudou moci předat svoje poselství. Na to nemáme právo.

(papež František, exhortace Querida Amazonia, odst. 53–54; 2020)