KARMEL

Leckdy si myslíme, že rozumíme vlastním dějinám. Avšak to, co nám v nich připadá jasné, je přece vždycky jen pomíjivým obrazem toho, co zůstává tajemstvím Božím až do dne, kdy to všechno bude zjeveno. Mou velikou radostí je naděje na to, že jednou bude všechno jasné. Víra ve skrytý smysl dějin nás musí také vždycky posilovat, když to, co můžeme vidět přímo (ať už na sobě samých či na druhých), by nám chtělo sebrat veškerou odvahu.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, 16. května 1941)

Požehnej trpících
zkroušenou mysl,
tíživou samotu lidí,
neklidné bytí,
utrpení, s nímž se nikdo
nikdy druhému
nesvěří.

Požehnej onomu zástupu
nočních snílků,
kteří se nebojí
obtíží neznámých cest.

Požehnej tíseň lidí,
co právě umírají.
Dej jim, Pane,
dobrý konec.

Požehnej srdcím, Pane,
těm zahořklým.
Především
dej nemocným
úlevu.

Nauč zapomínat ty,
jimž jsi vzal
to nejmilejší.
Nenech na celé zemi
nikoho v tísni duše.

Požehnej radostným, Pane,
ochraňuj je. -
Mně jsi ještě nikdy neodňal smutek.
Někdy na mně
leží tíživě.
A přece dáváš sílu,
a tak jej snáším.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)

Až přijde noc a ohlédnutí zpět nám ukáže, že všechno bylo jen kusé a že mnohé z toho, co si člověk předsevzal, není ještě hotovo a že tolik věcí vzbuzuje v člověku hluboké zahanbení a lítost, pak je třeba všechno tak, jak to je, vložit do rukou Božích a Bohu odevzdat. Tak bude člověk moci spočinout, opravdu spočinout v Bohu a nový den začít jako nový život.

(Edith Stein, Essays on Woman)

Důvěra, že něco z našeho pokoje a ticha proudí navenek do okolního světa a pomáhá těm, kdo ještě putují, mě smiřuje s tím, že jsem byla do tohoto podivuhodného ústraní povolána přednostně – před tolika lidmi, kteří by toho byli více hodni. Neumíte si vůbec představit, jak hluboce mě pokaždé zahanbí, mluví-li někdo o našem „životě oběti“. Život oběti jsem vedla, když jsem ještě žila ve světě…

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Gertrudě von le Fort, 31. ledna 1935)

Lidskou svobodu nemůže svoboda Boží zlomit ani vyřadit, může ji však patrně přelstít. Sestupování milosti k lidské duši je svobodný čin Boží lásky. A její rozšíření nemá hranice.

(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person)

Dopřej si v kostele klidně tolik času, kolik potřebuješ, abys nalezla klid a pokoj. Nepřináší to totiž užitek jenom Tobě, ale také Tvé práci a všem lidem, s nimiž přicházíš do styku.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Bosletové, 23. května 1931)

Když se naplňuje něco, za co člověk dlouho a vytrvale prosil, je to pro mě vždycky snad ještě úchvatnější než okamžité vyslyšení.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 1. května 1934)

Bůh vede každého po jeho vlastních cestách. Někdo se dostane k cíli snáze a rychleji než druhý. To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme. To znamená především: vytrvale se modlit za to, abychom nalezli správnou cestu, a jít bez odporu tam, kam člověka táhne milost, kdykoli ji pociťuje. Kdo si takto počíná a trpělivě vytrvá, ten nebude moci říkat, že jeho úsilí je marné. Jenom nesmíme dávat Pánu žádná ultimáta.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Lichtenbergerové, 17. srpna 1931)

Zvláštních prostředků, abych si prodloužila čas na práci, nepoužívám. Pracuji tolik, kolik mi síly stačí, a síly rostou samozřejmě úměrně s tím, co se musí udělat. Když nic nehoří, končím mnohem dřív. Nebe se určitě vyzná v ekonomii. Co tedy nestačíte udělat do devíti večer, není už zřejmě nezbytné. Že to v praxi nejde hladce podle rozumových zákonů, spočívá v tom, že nejsme čistí duchové. Nemá smysl se proti tomu bouřit a rozčilovat se tím.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)

Mé úvahy nejsou žádné velkolepé vzlety ducha. Jsou naopak většinou velmi skromné a prosté. Nejlepší na nich je vděčnost za to, že toto místo mi bylo darováno jako pozemský domov a stupeň k věčné vlasti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 17. října 1934)