Doporučujeme
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
9. Rukopis C
Třetí z Terezčiných rukopisů vznikl z podnětu sester v době, kdy poznaly, že Terezka je vážně nemocná a může zanedlouho zemřít. Tereziina rodná sestra Anežka tehdy již nebyla převorkou, v tomto úřadu ji vystřídala sestra Marie Gonzága. Večer 2. června 1897 se Anežka tedy na převorku obrátila. Svěřila jí, že na Anežčino přání Terezka před dvěma lety zapsala vzpomínky na své dětství a cestu na Karmel, a požádala novou převorku, aby Terezce uložila v psaní pokračovat. V úsilí naklonit převorku k tomuto záměru, jí Anežka předestřela, že teď by Terezka mohla zapsat „něco vážnějšího“, něco o svém řeholním životě a o zkušenostech z duchovního života.1 Převorka tomu vyhověla a Terezka začala psát hned příštího dne. Když čteme rukopis C, je dobře mít na mysli, že Terezka jej psala během posledních čtyř měsíců svého života, kdy postupně slábla a její nemoc postupovala.
Lucia Feverati
Výraz: „Tady jsem,“ nevyjadřuje pouze: „Jsem zde,“, ale: „Jsem zde pro tebe!“ Jako kdyby Bůh našel tvůj profil na facebooku a požádal tě, aby sis ho zařadil mezi přátele. Přijmout jeho přátelství znamená říci: „Tady jsem!“ Víte, kolik těchto: „Tady jsem!“ v Bibli je? Nejen to, které řekla Maria (Lk 1,38). Je jich 49!
Všimněte si: existuje dokonce „Tady jsem!“ které říkají hvězdy. Bůh volá hvězdy1 a ony odpovídají: „Tady jsme!“ (Bar 3,35) a radostně září pro toho, který je stvořil. Nikdy mu neřekly ne. Kdyby to udělaly, nebe by ztemnělo.
Také naše: „Ne!“ ponechávají svět temnějším. Někdy si myslíme: „Já jsem mu neřekl: ,Ne‘!“ Ale když jsme neodpověděli, jako bychom řekli: „Ne.“ Projdeme-li kolem osamělého člověka, aniž mu na minutku věnujeme pozornost, [nebo] nemáme-li pochopení pro toho, kdo pláče, to jsou také: „Ne.“
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Teologové říkají, že křest Pána Ježíše v Jordánu je jedna z nejdůležitějších událostí jeho života. Proto o ní mluví všechna čtyři evangelia1 a představují ji jako počátek jeho veřejného působení.
Pouze Matoušovo evangelium tlumočí Otcův hlas z nebe tak, že Otec promlouvá k lidem, kteří stojí okolo, tedy i k nám (Mt 3,17). Podle podání Markova (Mk 1,11) a Lukášova Otcův hlas mluví k Ježíši: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“ (Lk 3,22). Nám, čtenářům a posluchačům evangelia, je dopřáno být duchovně svědky této události, naslouchat a snažit se jí porozumět.
Otec tu ujišťuje Syna o jeho identitě a o své lásce k němu. Tím ho upevňuje v odhodlání vykonat to, co si Otec přeje, vyplnit Otcovu vůli.
Jim McManus
(Téma odpuštění nás zaměstnává velmi často. Následující text citujeme s laskavým svolením Karmelitánského nakladatelství z autorovy knihy Pravá sebeúcta, která v tomto nakladatelství záhy vyjde.)
Rozhodnutí odpustit
Odpuštění nás uzdraví a obohatí. Když necháme odejít všechny křivdy, hněv a zlost, zbavíme se napětí a stresu, který zraňuje naše tělo, otravuje mysl a vztahy ke druhým a okrádá nás o pokoj a schopnost se radovat. Odpustit a nechat si odpustit je „zdravou volbou“. Ale odpuštění přináší mnohem více než terapeutický přínos na lékařské a psychologické úrovni.
Ve skutečnosti vůle odpustit a rozhodnutí odpustit – anebo rozhodnutí odmítnout tyto možnosti – je vždycky hluboce duchovním rozhodnutím. Je to rozhodnutí, zda budeme žít své životy podle konstruktivního a tvořivého Božího slova, či v prázdnotě a nenávisti destruktivního slova.