KARMEL

Ach, Pane, vím, že nepřikazuješ nic nemožného, znáš lépe než já mou slabost, mou nedokonalost, dobře víš, že bych nikdy nemohla milovat své sestry tak, jak je miluješ ty, kdybys je ty sám, Ježíši, nemiloval ve mně. Jelikož jsi mi chtěl dopřát tuto milost, dal jsi nové přikázání. – Ach, jak je mám ráda, a jistotu mi dává to, že je tvou vůlí milovat ve mně všechny, které mi přikazuješ milovat!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 12v)

Je živ Duch Lásky, který ve mně žije a který mě uchvátil už před dlouhým časem.
Živoucí, zaplavující, ovládající přítomnost. Právě On šíří Lásku a vytváří církev.
Mou svatostí bude to, že uvěřím v Něho, v Jeho přítomnost, a že se Mu vydám, aby mě ovládl.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, zápisky, 1952)

Církev překračuje sebe samu a tím nás učí „nacházet Boha ve všech věcech“. Nejen ho hledat namáhavě jako šperk v hromadě šrotu, ale najít ho jako toho, který tu již přede mnou vždycky byl…
Nejen díky této univerzalitě všudypřítomnosti Boha ve světě, ale také díky univerzalitě jeho úmyslů spásy světa nejsme ve světě ve všední den od Boha dále než ve svých modlitbách nebo při církevní bohoslužbě…
Napřed je třeba uvážit, že všechno, co tak zeširoka a halasně vystavuje na odiv své světské bytí, je čistý dar, podaný nám ne z nějaké nedotknutelné výše, nýbrž Bohem, který se ve svém daru snižuje tak hluboce, a nám přibližuje, jak jen může. Stvoření, stav milosti, skutek vykoupení se tu už nerozlišují: ani nemohou být rozlišeny, neboť Boží úmysl – sdílet se do krajnosti – je nedělitelný. Proto meditující křesťan může vnímat už v pouhém bytí věcí celý postoj Boha. Snad by bylo lehčí, alespoň zdánlivě, Boží postoj nacházet v krásách nedotčené přírody – les, hory, poušť moře… – ale proč by ho nebylo možné najít také v krajině člověkem utvářené, často tak škaredé; v lidských dílech, často únavně protivných: najít ho jako Boha, který trpělivě poskytuje prostor pro vynálezy svých tvorů? Jeho trpělivost a velkorysost bývá chápána jako nepřítomnost a prázdnota. Pro křesťansky meditujícího je milostiplnou blízkostí…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Drahá Marguerite,

K odpovědi na Tvůj dopis z 24. ledna si rád volím dnešní den Uvedení do chrámu – tyto Hromnice našich předků –, které se pro mě tento rok odehrávají v pochmurné atmosféře a zasmušilém rozjímání yserských břehů. (…) Jsem si jist, že toto ráno ráda uchopíš, jakoby do svých rukou, svou dobrou vůli, své naděje, své touhy, a také obavy, i svůj odpor a znechucení a přineseš tento tak živý, tak citlivý, tak rozechvělý svazeček k rozlišení, k libovůli, k očistnému působení našeho Pána. (…) Postoj, který nás staví plně do pravdy, je postoj Předložení sebe samého, v němž se mocně vystavíme mocnému působení nekonečné Bytosti, s horoucí touhou, aby nás pronikla a proměnila v Sebe samu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. února 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Jsme povoláni dávat růst kultuře milosrdenství, založené na znovuobjevování setkávání s druhými; kultuře, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně, ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří. Skutky milosrdenství jsou „rukodělné“, žádný není stejný jako druhý; naše ruce je mohou utvářet tisícero způsoby a třebaže Bůh, který je inspiruje, je jediný, a jsou z jediné „materie“, kterou je samo milosrdenství, každý nabývá odlišnou formu.
„Chudé máte mezi sebou vždycky“, říká Ježíš svým učedníkům. Nemáme alibi, které by ospravedlňovalo netečnost, když víme, že se Ježíš ztotožnil s každým z nich.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 20; 2016)

(zakladatelka Karmelitek matky Kandelarie /O.Carm./ • blahoslavená • nezávazná památka 1. února)

Texty propria

Susana Paz Castillo Ramirez (jak zní její občanské jméno) se narodila 11. srpna 1863 ve venezuelském městě Altagracia de Orituco (ve spolkovém státě Guárico).

Jednou z příčin neklidu mnoha křesťanů je bezpochyby mentalita, jež si libuje ve statistikách. Přikládá se jim největší důležitost. Co všechno se už v křesťanském světě počítalo! „Vytrubuje se“ účast na nedělní mši, křty, přijímání, kněžská a řeholní povolání atd.! Všechno podlehlo statistikám a vzestupným grafům! Jistě, jsou to údaje užitečné k poznání a jsou cenné pro toho, kdo je umí použít. Rizikem je přičítat jim neúměrnou důležitost ve srovnání s hlubokým hnutím, jež oživuje Boží lid a jež se nedá nikdy zachytit čísly. Když chtěl David ve Starém zákoně spočítat své poddané, Bůh jej za to přísně potrestal. A když šel Gedeon bojovat proti Midjancům s vojskem, které považoval za silné, vyzval ho Bůh, aby poslal většinu domů. Protože když jde o Boží království, není nikdy důležitý počet, nýbrž určitá skrytá kvalita, zřídka viditelná navenek a rozhodně nikdy neodpovídající kvantitě.

(André Louf, OCSO /1929–2010/, knižní rozhovor „V milosti Boží“)

Neklesejte na mysli proto, že jste se přistihli při takové či onaké slabosti. To se nám přihodí desetkrát za den. Tehdy se znovu obracíme k Bohu a opět seznáváme, jak je vůči našim ubohým srdcím něžný a trpělivý.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zvláštních prostředků, abych si prodloužila čas na práci, nepoužívám. Pracuji tolik, kolik mi síly stačí, a síly rostou samozřejmě úměrně s tím, co se musí udělat. Když nic nehoří, končím mnohem dřív. Nebe se určitě vyzná v ekonomii. Co tedy nestačíte udělat do devíti večer, není už zřejmě nezbytné. Že to v praxi nejde hladce podle rozumových zákonů, spočívá v tom, že nejsme čistí duchové. Nemá smysl se proti tomu bouřit a rozčilovat se tím.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 29. ledna)

Texty propria

Eleonora Girlani se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v provincii Vercelli. Jako dívka navštěvovala školu benediktinek a sama se chtěla stát benediktinskou mniškou. Když se však již vypravila na cestu do konventu, její kůň se vzepřel a neodvezl ji tam. Tuto událost interpretovala jako znamení a spolu s dvěma svými sestrami, Marií a Františkou (Scholastikou), v roce 1477 jako sedmnáctiletá vstoupila do karmelitánského kláštera v Parmě (1). Zde přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila převorkou (2). Po založení kláštera v Mantově v roce 1492 se stala převorkou tam a tento úřad zastávala až do své smrti (3).