KARMEL

Zásluha nezáleží v tom, když mnoho dáváme, ale spíš když mnoho přijímáme, mnoho milujeme… Je řečeno, že je „blaženější dávat než dostávat“, a je to pravda. Ale když si chce Ježíš ponechat pro sebe blaženost z dávání, nebylo by pěkné to odmítat. Nechme ho brát a dávat všechno, co bude chtít, dokonalost spočívá v plnění jeho vůle…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 142, Celině, 6. července 1893)

Nic se vám nesmí zdát překážkou na cestě k Němu. Nevšímejte si příliš, jste-li nadšená nebo bez odvahy. Je to zákon vyhnanství takto přecházet z jednoho stavu do druhého. Věřte tedy, že On se nikdy nemění, že se k vám ve své dobrotě stále sklání, aby vás vzal a usadil v Sobě. Pokud vás navzdory tomu všemu skličuje prázdnota a smutek, spojte tuto úzkost s úzkostí Mistra v Olivové zahradě, kdy řekl Otci: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich.“

(Alžběta od Trojice, dopis 249)

Nacházela jsem se v neprostupných temnotách aniž bych tušila, odkud vyhlížet paprsek světla. Měla jsem za to, že si za všechno můžu sama a že si nic jiného nezasloužím, a tak jsem neustále opakovala: Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně ducha vytrvalosti! V tomto mučivém stavu, který ani neumím kloudně popsat, jsem neměla nikoho, o koho bych se mohla opřít. Boha už jsem nenacházela, světlo víry mi bylo také vzato, naděje a vnímatelná láska byly ty tam. Všem těm temnotám a pokušením šel v patách strach, že se pro svou nedostatečnost a malost dočkám rozpuštění kongregace. Na to jsem říkala: Pane, sama ze sebe nemohu vůbec nic. Ale i kdybych snad mohla, nechtěla bych, vždyť netoužím po ničem jiném, než aby se ve mně, nade mnou, okolo mě … voluntas tua fiat. Má-li kongregace mým přičiněním pokračovat, pospěš mi na pomoc, fiat. A jestli mám své dílo opustit a přijít k Tobě, s obavou, že spolu s mým životem zanikne i ono, fiat. Jestli chceš, abych ještě chvíli žila a ztrápená bezmocně přihlížela, jak se hroutí, co jsem vybudovala a čeho dosáhla … fiat. Ano, můj Bože! Stále budu opakovat, ať se stane, co Ty chceš … fiat. … Je-li to možné, odejmi od nás tento kalich.

(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/, úryvek z autobiografie)

Existují předčasné smrti, ale tím nemám na mysli smrt mladých lidí, vždyť konec konců jakkoli krátký život může stačit k tomu, aby vyzrál. Skutečně předčasná je taková smrt, která nás zastihla ještě nepřipravené, abychom stanuli před Bohem, která nás překvapí v plném růstu, kdy si nejsme jisti svou vlastní tváří; kdy jsme ještě nedospěli do cíle, jehož jsme měli dosáhnout.

(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)

Náš Pán mi zjevil v plnosti své lásky, že na nás myslí, a ano, miluje nás teď, když jsme zde, a stejně tak nás bude milovat, až budeme tam, před jeho požehnanou tváří. Veškerá naše zdejší strádání pocházejí jen z nedostatečnosti naší lásky.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 37)

Tisíckrát šťastný je křesťan, jenž si může při smrti bez opovážlivosti docela potichu ve svém srdci opakovat Ježíšova slova Otci: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Smrt, která je drásavým okamžikem, okamžikem roztržení lidské podstaty, se může v perspektivě plynoucího času nicméně projasnit a projevit jako bod nejvyšší zralosti lidského života. Může ji doprovázet pocit, že jsme dospěli do zralosti, že náš osud je skutečně naplněný, že přinášíme Bohu v oběť završený život, jenž nám – bude-li on chtít – otevře bránu do jeho věčnosti.

(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)

Pane
Nakonec vyposlechneš tiše celý můj život
ten celoživotní monolog ubožáka v tíživé samotě
abys potom řekl své slovo věčného života
a tak uzavřel dějiny duše.

Abys tím slovem
vřekl do srdce člověka Sebe samého.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, únor 1983)

Pán mi Vás dal poznat a svěřil mi Vaše duchovní vedení. Nebojte se, že by Vám po mém odchodu mohlo něco chybět. Slibuji před nebem i zemí, že o Vás budu pečovat i z nebe. Pak Vás budu moci častěji navštěvovat. Ale co to říkám? Budu stále s Vámi a budu bdít nad Vaším úsilím o svatost. A až se jednoho dne Pánu zlíbí povolat Vás k sobě, sám Vás představím nebeskému Ženichovi.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, dopis Giuseppině Morgerové, 1916)

To, na čem záleží, není krása slávy vlastních svatých, ale krása jejich slávy jako koruny Krista Krále. Krásná je poznámka v dopise svatého Jana od Kříže sestrám z Beas: „… uvidíme, jaké bohatství jste získaly z čisté lásky na stezce věčného života a jak vynikající postup činíte v Kristu, jehož nevěsty jsou jeho potěšením a korunou: a koruna není k tomu, aby ji hodili na zem, ale aby ji vzali andělé a serafové do rukou a s úctou a bázní posadili na hlavu svého Pána“.
Nikdo nikdy nenapsal nám, trapistům, takový dopis.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis ze 31. října 1948)