Doporučujeme
Nacházela jsem se v neprostupných temnotách aniž bych tušila, odkud vyhlížet paprsek světla. Měla jsem za to, že si za všechno můžu sama a že si nic jiného nezasloužím, a tak jsem neustále opakovala: Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně ducha vytrvalosti! V tomto mučivém stavu, který ani neumím kloudně popsat, jsem neměla nikoho, o koho bych se mohla opřít. Boha už jsem nenacházela, světlo víry mi bylo také vzato, naděje a vnímatelná láska byly ty tam. Všem těm temnotám a pokušením šel v patách strach, že se pro svou nedostatečnost a malost dočkám rozpuštění kongregace. Na to jsem říkala: Pane, sama ze sebe nemohu vůbec nic. Ale i kdybych snad mohla, nechtěla bych, vždyť netoužím po ničem jiném, než aby se ve mně, nade mnou, okolo mě … voluntas tua fiat. Má-li kongregace mým přičiněním pokračovat, pospěš mi na pomoc, fiat. A jestli mám své dílo opustit a přijít k Tobě, s obavou, že spolu s mým životem zanikne i ono, fiat. Jestli chceš, abych ještě chvíli žila a ztrápená bezmocně přihlížela, jak se hroutí, co jsem vybudovala a čeho dosáhla … fiat. Ano, můj Bože! Stále budu opakovat, ať se stane, co Ty chceš … fiat. … Je-li to možné, odejmi od nás tento kalich.
(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/, úryvek z autobiografie)