Doporučujeme
Uvedla jste mě do značných rozpaků, když se mne ptáte na mou modlitbu. Běda! Obvykle je plná nepozornosti a trápení. Neboť co jiného zmůže ubohý neduživý duch zaměstnaný tisícem různých věcí? A říkám vám důvěrně a bez příkras, že asi před dvaceti lety mne Bůh zbavil vší schopnosti čehokoli dosáhnout v osobní modlitbě přemýšlením a uvažováním či rozjímáním. Vše, co mohu dělat, je trpět a zcela prostě prodlévat svým duchem v Bohu a skrze své naprosté odevzdání přilnout k jeho konání, aniž bych se na něm nějak podílela, tedy kromě rozrušení, jež ve mně vzbuzuje Boží působení, když čekám, jak se jeho dobrotě zlíbí mě obdarovat.
(Jana Františka de Chantal /1572–1641/, korespondence)
Snažně vás prosím, zůstaňte chudé, buďte stále chudší i po deseti, dvaceti, po stu letech. Abyste na to nezapomněly, dívejte se na nazaretskou dílnu, kde Pán z potřeby větší lásky na třicet let „zapomněl“ na božskou slávu, vzal na sebe lidský úděl a stal se skromným dělníkem…
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/490)
Všechna hnutí pýchy, která v sobě cítíš, se stávají chybou jen tehdy, když s tím vůle souhlasí! Můžeš pak sice velmi trpět, ale neurážíš dobrého Boha. Chyby, do kterých upadáš, aniž by sis je uvědomila, jak říkáš, prozrazují bezpochyby pozadí sebelásky, ale toto je do jisté míry naším údělem… Co od tebe žádá dobrý Bůh, je, aby ses nikdy dobrovolně nezastavovala u jakékoli pyšné myšlenky a abys nikdy nekonala skutky pod jejím vlivem, neboť to není dobré. A ještě, i kdybys něco takového zjistila, není třeba ztrácet odvahu, neboť je to opět podrážděná pýcha. Jako Magdaléna musíš „předestřít svou ubohost“ u nohou Mistra a poprosit Ho, aby tě vysvobodil. On velmi rád vidí duši, která uznává svou bezmocnost. Tehdy, jak řekla jedna velká světice, „propast Boží nesmírnosti stojí tváří v tvář propasti nicoty“ tvora a Bůh objímá tuto nicotu.
(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 5)
V červenci roku 1942 začali nacisté v Holandsku plošně transportovat Židy do vyhlazovacích táborů. Holandští biskupové obratem napsali pastýřský list. O přípravě listu se však dozvěděla okupační správa a nabídla biskupům, že z transportů budou vyňati všichni pokřtění Židé, ovšem pod podmínkou, že biskupové vyjádří ochotu pozměnit pastýřský list podle přání říšského ministra vnitra.
Když nás Bůh miluje, je vše ostatní relativní. Přijímám se s mými slabostmi a hranicemi. Představuji si, že v okamžiku smrti to každý člověk zažije. Jen láska Boží je to hlavní. Nemusím se snažit o lidské uznání, o to, co si druzí o mně myslí, mít strach před budoucností atd. To je osvobozující. Dovolte si luxus být slabá!
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 3. února 2002)
Nenacházím slova pro vyjádření milostí, které mi Pána dává … Chtěla bych být velkou světicí, abych získala od Boha milost obrácení srdcí a abych mohla dosáhnout toho, že ve všech bude možno pocítit plody Jeho krve. Nechtěla bych mít jen sama pro sebe milosti a dary Boží, ale chci sdílet s bratry všechno, co dostávám, abych mohla se všemi zasednout k prostřenému stolu božských milostí.
(Marie Anděla Astorch OSCCap. /1592–1665/)
Věčný Otče,
světlo víry živí oheň lásky v duši
a dává mu růst.
Duše nemůže planout ohněm milosrdné lásky,
jestliže jí světlo nezjeví tvou něžnou lásku k nám.
Ty, světlo, živíš a dáváš růst ohni v duši,
tak jako dřevo živí oheň hmotný.
Světlo nad všechno světlo!
Dobroto nad všechnu dobrotu!
Moudrosti nade všechnu moudrost!
Ohni, který předčíš každý oheň!
Neboť ty jediný jsi ten, který je,
a vše ostatní není nic,
jestliže to není skrze Tebe.
(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 17)
Zdá se mi, že život víry se svou bídou – když má člověk víru slabou a ještě ke všemu s tolika jizvami – i se svým požehnáním přes všechnu tu slabost, se podobá životu modlitby: spěje ke stále větší jednoduchosti. Jako se duše na cestě modlitby zpočátku modlí celou paletou afektů, ale nakonec se dokáže modlit už jen úkonem oddanosti, tak se mi zdá, že i víra, po zpracování všech možných oblastí života člověka se vrací k onomu prostému, syrovému, ale pro víru tak náročnému souboru několika písmen, která jsem našel při své návštěvě Říma vyškrabaná na stěně v Kalistových katakombách:
Když náš Pán při Poslední večeři ustanovil své první kněze, učinil tak nezávisle na poměru mezi jejich počtem a jakoukoli kultovní či misionářskou nutností. V jeho jednání a rozhodování jako by přátelství zaujímalo přinejmenším stejné místo jako pastorační potřeby. Kněžími se měli stát jednoduše ti, „které mu Otec dal“ a které sám na počátku svého působení vyvolil, „aby byli s ním“.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, pojednání Mnišské povolání a kněžství)
Jak jsi mne prosila v předposledním dopise, na poslední mši sv. jsem Tě „nabídl“ Bohu, jak jsem nejlépe mohl – a dělám to každý den, přičemž zároveň „nabízím“ sebe.
Nevím, jestli znáš tuhle modlitbu, trochu silnou, ale moc krásnou, od jednoho z našich Otců ze 16. století: „Ty sám, můj Pane, mne uzavři na dně hlubin svého Srdce, a zatímco mne tam budeš držet, roztav mne, očisti, zažehni a rozhoř plamenem, pozvedni mne až k naprostému uspokojení a zalíbení svého Srdce, až k mému úplnému vyničení.“
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 23. září 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Má milá Mařenko,
pokud jde o mne, já neznám jiný prostředek jak dospět k dokonalosti, než „Lásku“… Milovat! Jak dobře je naše srdce pro to uzpůsobeno!... Někdy hledám jiné slovo pro vyjádření lásky, ale na zemi vyhnanství jsou slova neschopná tlumočit všechny záchvěvy duše, proto se musíme držet toho jediného slova: „Milovat!...“
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)