Doporučujeme
Je to naprostá pravda: nikdy nebudeme dost milovat. Ale Pán Bůh, který ví, z jakého bláta nás uhnětl, a který nás miluje mnohem víc, než může matka milovat své dítě, nám řekl – On, který nelže –, že neodmítne toho, kdo k němu přichází…
(Charles de Foucauld (1858–1916), korespondence)
Ano, také tebe chci vyléčit z tvé slabé víry, z tvého života, který je spíš po mém boku než ve mně, z toho, jak málokdy a slabě vnímáš mou přítomnost. Mysli na tohle: můj velký Přítel, můj Snoubenec není nepřítomen. Je jenom neviditelný a nehmatatelný, ale je tady, v bláznovství lásky. A vezmeš z mé lásky a obětuješ mi ji, jako by byla tvá. Chceš? Tuto noc… hned… navždy…
(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)
Když už nemůžete, ať fyzicky nebo morálně, neupadejte do křečovitosti, do vzpoury, nepropadejte zmatku: předstupte před něho jako cosi uboze bezvládného, s čím si on může dělat, co chce. Buďte však před ním pasivní. Někdy postačí jen chvilka a spojení s tajemstvím jeho hlubin Vám navrátí, ne-li pokaždé pochopení, tedy alespoň pokoj, jistotu, že jste jeho dítětem a že on všemu tomu trápení žehná a otevírá jím ve Vaší duši nové prostory, kam by mohl přijít a kde by mohl přebývat.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Je dobré se stále vracet k věcem podstatným, i když jsme se jim nikdy zcela nevzdálili. Myslím, že právě to jsem slíbil Pánu: nikoliv že dosáhnu té či oné úrovně, ale že budu začínat stále znovu. Jako někdo, kdo ještě nic neudělal – a tedy nic nezničil, nic nepokazil. Vždyť právě ty nesčetné začátky darované Boží milostí umožnily, že už jsem získal jistý duchovní kapitál.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dopisy Patrikovi)
Pohledem láskyplným
hledíš mi do očí a posloucháš
má slova šeptaná
a do hlubin srdce
plníš mě pokojem.
Tvá láska ale nemá dost
na této výměně
připouštějící rozloučení.
Tvé srdce chce víc.
Tvé tělo tajuplně
prorůstá mé
a duše tvoje s mou
stává se jedinou.
Už nejsem ta, co kdysi bývala.
Přicházíš a zase jdeš,
po tobě ale setba je tu
k budoucí slávě zasetá
ukryta v těle, co je prach.
(Terezie Benedikta od Kříže, báseň)
Mohu pochybovat o víře své matky, která by nejraději všechno bohatství světa dala církvi na výzdobu oltářů, lesk bohoslužby a na misie? A já, její syn, když zastávám opačné názory, když sním o skromné a chudé bohoslužbě, o apoštolátu „chudými prostředky“, nemám k tomu taky svoje pádné důvody? Jak je těžké soudit! Tak těžké, že nás Ježíš prosil, abychom svá tvrzení neprosazovali. Existuje však jedna pravda, k níž se máme vždy a cele přimknout: láska.
(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)
Mé srdce bylo stvořeno pro věrnost. Vím, že živý Bůh pozorně naslouchá mé modlitbě, že modlitba je, mohu-li to tak říci, naším společným dílem, které On a já konáme pro Boží království. Má vytrvalost je pro mne něčím samozřejmým a snadným. Dodává mi odvahy, i když v modlitbě nedokážu dělat nic jiného než opakovat stále stejné věty, a každý večer mě pěkně bolí kolena.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru, 6. března 1976)
Neříkejte, že to není pro vás, že jste příliš ubohá, protože to je naopak další důvod, abyste šla k Tomu, který zachraňuje. Budeme očištěny ne tím, že budeme hledět na svou ubohost, nýbrž tím, že budeme hledět na Toho, který je celý čistota a svatost.
(Alžběta od Trojice, dopis 249)
Nehledej, v čem by ses měl polepšovat
i když si myslíš, že je toho mnoho k polepšování
žij „celým srdcem“. V tom to je – přijímat, co den přináší.
„Celým srdcem“ – to je teď tvoje polepšování.
V tom „celým srdcem“. A mysli na to!
Víra dá práci!
Je to těžké, každodenně těžké. Ale dělej to!
(P. Benedikt Holota OFM /* 5. 8. 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, říjen 1978)
„Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Copak můžete odmítat pozvání tak něžné a přátelské? Neříkejte, že toho nejste hodni, ale že to potřebujete. Kdyby byl náš Pán myslel jen na naši nehodnost, pak by nikdy neustanovil svou krásnou svátost lásky. Nikdo na světě ho není hoden, ani svatí, ani andělé, ani archandělé, dokonce ani svatá Panna. Ale on měl na zřeteli hlavně naše potřeby. A potřeby každého z nás jsou velmi naléhavé.
(sv. Jan Maria Vianney /1786–1859/, Promluva o častém přijímání)
Pán hraje vlastní hru – já dávám, co On bere. Zdá se, že nechce, aby se mi dostalo lidské útěchy, kterou bych si vzala z rozhovoru s Vámi. Jsem šťastná ze všeho, co se Jemu nejvíc líbí.
(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 15. ledna 1963)