KARMEL

Rozumíme-li správně eschatologickým textům Písma, budou důvěra a statečnost vůbec charakteristickými vlastnostmi křesťanů poslední doby. Vliv křesťanského kulturního prostředí a tradice ztratí na síle. To vše bude patřit k onomu nebezpečí pohoršení, o němž se v Písmě říká, že by „uvedlo v blud, kdyby bylo možno, i vyvolené“ (Mt 24,24).

Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24,12). Lidé ji nebudou chápat, ani jí nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč“. Možná, že nabude takové hloubky vroucnosti a vzájemného porozumění, jaké tu ještě nebylo. Že v ní bude něco z toho, co je obsaženo v klíčových slovech Ježíšova poselství o prozřetelnosti: že se kolem člověka, který bude hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno promění (Mt 6,33).

Tento eschatologický ráz se, jak se zdá, výrazně projeví v náboženských postojích nadcházející doby. Tím nemá být hlásána nějaká laciná apokalyptika. Nikdo nemá právo říci, že přichází konec, když Kristus sám prohlásil, že o tom ví jen Otec sám (Mt 24,36). Když tedy zde mluvíme o blízkosti konce, není tím míněn konec ve smyslu časovém, nýbrž kvalitativním: že se naše existence blíží absolutnímu rozhodnutí a jeho důsledkům, nejvyšším možnostem i krajnímu ohrožení.

(Romano Guardini, závěr přednášek v zimním semestru 1947/48 na universitě v Tübingen, knižně 1950 pod názvem Konec novověku)

Můj život začíná nanovo každého jitra a končí každý večer; moje plány a záměry nemohou překročit tento rytmus, patří k tomu samozřejmě i předpoklady… avšak ty se nesmí stát starostí o příští den.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Musíme zůstat pokojní a přitom vědět, že jsme ubožejší, než si to kdokoli zde na zemi dokáže představit, ale že Ježíš nás miluje víc, než si to kdokoliv dokáže představit. Nemám Vám za zlé nestálost Vašich dojmů, něco takového je údělem téměř všech lidí, vytýkám Vám však to, že chcete svou diagnózu v tomto směru stanovit sama, zatímco Vaše diagnóza má vycházet ze dvou faktů:

1. jste ubožejší, než si dokážete uvědomit,
2. milovanější, než si dokážete uvědomit.

Pokud vše bude postaveno na tomto základě, uhostí se stálost v samé hloubi Vaší bytosti; utrpení tím nebude vyloučeno, ale bude napříště tajemně prosvětleno.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Říkám Ježíšovi: Pane, jsem jen nevědomé dítě, jsem slepá, bolí mě noha, jsem slabá. Přicházím k tobě, abych prohlédla, přicházím k tobě, abych mohla zase chodit, abych načerpala sílu a měla v sobě život. Smiluj se nad svým dítětem, jeho přirozenost je poskvrněná, pýcha ho znečistila… Přijď, přijď a dej mi sílu, mám strach, aby mě nezhltnul lev. Přijď, tvůj pohled mě uzdravuje a všechno bude zase tvé. Jediný tvůj pohled je život, má v sobě kouzlo! Vezmi si moje srdce, moji duši: sjednoť je se sebou a daruj je věčnému Otci. Bez tebe jsem nahá: oblékni mě; jsem nečistá: umyj mě!

(sv. Marie od Ukřižovaného o rozpoložení své duše, když přistupovala ke stolu Páně)

V mládí si člověk představuje, že v životě dosáhne mnohem vyššího cíle, než je ten, ke kterému ho Bůh volá. Skutečným nebezpečím však je, že nenaplní ani to Bohem stanovené životní poslání. Proto není pro život duše nic tak důležité jako vytrvalost a důvěra. Nepochybujme o tom, že růžový keř přinese růže – vždyť proto byl stvořen jako růžový keř. Čas je někdy těžkým břemenem, vždy však je Božím služebníkem a pomáhá především těm, kdo kráčejí po Božích cestách.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu z 24. 11. 1961)

K Lásce, k mé Lásce pospěšte, králové země! Pojďme, klanějme se! Zpívám o vznešenosti, o moci našeho Spasitele, neboť jsme dílem jeho rukou, cenou jeho krve. Pojďme, klanějme se!
Není Boha, který by se mu podobal! Pospěšte… Pospěšte všichni, kdo jste na zemi, nezastavujte se u toho, co je pozemské, vždyť je to všechno marnost, co v mžiku skončí! Pojďme, klanějme se!
Jsme jen vyhnanci a poutníci na této zemi. Pojďme, klanějme se! Je to náš Král, je to náš Otec! Pojďme, klanějme se!

(sv. Marie od Ukřižovaného, zpěv ve vytržení, 70. léta 19. stol.)

Jestliže jsme nedokázali přijmout utrpení v okamžiku, kdy se dostavilo, je tu ještě ta veliká věc, že je přijmeme později. Je to úkon oběti Bohu náležící a je vždy prost pýchy. A nemyslete si, že se dopouštíte chyby, když trpíte. Vyplývá to z Vaší činorodé povahy. Je to kříž, není to hřích; věřte mi, mé milé dítě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ach, můj Pane a můj Králi! Kdo by dokázal vylíčit Váš majestát! Je nemožné nevidět, že jste Velebnost sama! Kdo na Vás hledí, zůstane pln úžasu; ale ještě více udivuje, můj Pane, Vaše pokora a láska k tvoru, jako jsem já. Když přejde první pocit ohromení, může se s Vámi všechno probírat a lze s Vámi mluvit, jak jen libo. A pak má člověk daleko větší strach, aby Vás neurazil. Ale to už není obava z trestu, protože každý trest by byl – ve srovnání s možností Vás ztratit – naprosto nicotný.

(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, XXXVII,6)

Catering Vydří - objednávka

To, co bylo ve Vašem životě křížem, který nesl JEŽÍŠ, se postupně stane jeho křížem, jejž ponesete Vy, ale nebudete sama, bude Vás podpírat jeho největší láska.

Jsou chvíle, kdy se nám vlny valí přes hlavu. Ale vždy je tu Bůh a jeho láska. Nemiluje nás kvůli tomu o nic méně. Později pochopíme, že ty chvíle, kdy jsme na tom byli jako žebráci, byly možná vrcholnými okamžiky našeho žití.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)