KARMEL

Svatí jsou ti, kdo neříkají ne lásce, jež se pokouší do nich proniknout. A tak vytvářejí obrovskou tajemnou rodinu, kterou spojuje sama Boží milost a mezi jejímiž členy existuje zástupnost zásluh. Jestliže se jeden člověk stává lepším nebo se modlí nebo nějak trpí, děje se tak pro všechny lidi. Společně pak pozdvihnou svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

„Nezoufá si z budoucnosti“ (srov. 1 Kor 13,7). To označuje člověka, který ví, že se druhý může změnit. Stále doufá, že je možné zrání, překvapivé rozkvetení do krásy, že ty nejskrytější možnosti jeho bytí jednoho dne začnou klíčit. To ale neznamená, že se všechno změní v tomto životě. Tento výraz zahrnuje přijetí toho, že určité věci se nestanou tak, jak by si člověk přál, ale že Bůh píše rovně i na křivých řádcích onoho člověka a že vytěží nějaké dobro ze špatných věcí, které dotyčný nedokáže na této zemi překonat.
Zde se uplatňuje naděje v plném smyslu, protože zahrnuje jistotu života za smrtí. Onen člověk se všemi svými slabostmi je povolán k plnosti nebe. Tam, po úplné proměně Kristovým vzkříšením, už nebudou existovat jeho křehkosti, jeho temné stránky ani jeho patologie. Tam bude jeho autentické bytí zářit s celou svou potencí dobra a krásy. To nám také uprostřed nesnází na této zemi umožňuje kontemplovat onoho člověka nadpřirozeným pohledem, ve světle naděje, a očekávat onu plnost, kterou jednoho dne přijme v nebeském Království, třebaže teď není viditelná.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 116–117; 2016)

Jak jsme již jednou citovali: „Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější než se nepomodlit růženec. Všecky takové „zbožné osoby“ úplně uzavřené do svých pobožností a naprosto nic nevědoucí o problémech naší doby jsou veřejným nebezpečím.“

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku O neutralitě, otištěno v „Katolíku“, 27. října 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Zejména o nic neusilujte. Tudy spása nepřijde. Přijde tak, že dovolíte, aby Vás zaplavil Bůh a jeho nekonečný pokoj. On touží po tom, aby nalezl srdce, do nichž by mohl vstoupit a v nichž by si mohl počínat, jak si sám přeje. Zůstanete-li do něho pohřížena, o nic dalšího se nestarejte. Vše dostanete návdavkem.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dnes dopoledne, ve věku 102 let, zemřela blízká spolupracovnice Jana Pavla II., paní Wanda Połtawská (https://www.cirkev.cz/zemrela-spolupracovnice-sv-jana-pavla-ii-wanda-poltawska_28262). S Karolem Wojtyłou, knězem, biskupem, a později papežem Janem Pavlem II. ji pojilo srdečné dlouholeté přátelství. Jako RIP vzpomínku na její život přinášíme výňatek z dopisu, který jí arcibiskup Wojtyła poslal den před odjezdem na konkláve, na němž byl 16. října 1978 zvolen papežem.

10. 8. 1978

+ Moje drahá Wando!

(…) Já zítra odjíždím. Doufám, že vše skončí během tohoto měsíce. Jsou to určitě velké a důležité věci. Je třeba napojit se na jejich vnitřní velikost, jež je od Boha. Je třeba do nich vstoupit. Ostatně Ty víš odjinud, že je třeba hledat právě takovou velikost. Vždy ses spolu se mnou snažila velikost hledat. Je to i Tvým záměrem a pravdou o Tobě. Často bylo pro Tebe těžké smířit se s touto pravdou v tom, co Ti život přináší, ale to neznamená, že tato pravda není pravdou.

Ale prosím o trpělivost pro Tebe právě ve všedních věcech, které Tě ruší a z pravdy vytrhují. Denně prosím Boha za Andrzeje a za všechny Tvé děti. Pán Bůh mi Tě svěřil s Tvým hlubokým a současně nejednoduchým „já“ a s celým Tvým životem, se vším, co k němu patří; Bohu z toho budu skládat účet. Nepřestávám ve všem důvěřovat Kristu a Jeho Matce. (…) Svěřuji Tě do Božích rukou u Wisłoku i v Krakowě, i v Przemyšlu, všude.

Bratr

(citováno podle knihy Deník přátelství. Korespondence mezi Wandou Połtawskou a Karolem Wojtyłou. Paulínky 2011)

Pohleďme na Ježíše. V jeho hlubokém soucitu nebylo nic sebestředného. To nebyl soucit ochromující, bázlivý nebo plný studu, jak se to často stává nám. Naopak. Byl to soucit, který ho přinutil odhodlaně vyjít ze sebe a hlásat a posílat také druhé, aby hlásali, uzdravovali a osvobozovali. Uznejme svou slabost, ale dovolme Ježíši, aby ji vzal do svých rukou a poslal nás. Jsme slabí, ale neseme poklad, jenž nás činí velikými, a jenž může učinit lepšími a šťastnějšími ty, kdo jej přijímají. K misii podstatně patří apoštolská odvaha a smělost.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 131; 2018)

K tomu, co mi říkáte o Božích cestách, tak tedy ano, můžete být klidná, máte pravdu; ať je světlo či tma, anebo mlha a vyprahlo, Vás samu uchopil a ve své ruce drží Někdo, kdo je silnější. Nezbývá než stát se žebrákem, nekonečně, nejprve žebrat pro sebe a pak pro svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bůh tvůj kříž od věčnosti viděl, promyslel božským rozumem, přezkoumal spravedlností a proteplil slitovností. Oběma rukama jej potěžkal, není-li snad o něco těžší a větší. Pak jej ještě požehnal, svým jménem a milostí posvětil, vdechl do něho svoji útěchu a ještě jednou se podíval na tebe a tvou odhodlanost. Tak ti kříž přichází přímo z nebe jako volání Boha a jako dar jeho slitovné lásky, aby ses stal sebou samým a našel v Bohu své naplnění.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964–75)

Nemůžeme zapomínat, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít z milosrdenství, protože nejdřív bylo prokázáno nám. To není nějaká romantická nabídka nebo vlažná odpověď na Boží lásku, která vždycky hledá, co je pro nás nejlepší, protože klenbou, která nese život církve, je milosrdenství. Veškerá pastorační činnost církve by měla být proniknuta něhou, jež je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Je pravda, že někdy se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 310; 2016)

Dnes večer se stahujeme z fronty, bude střídání a my zamíříme do některého tábora v píscích. (…) Bezpochyby toho využiji, abych se znovu shledal se třemi mladými jezuity z okolí; nepatří k těm přátelům či důvěrníkům, v jejichž přítomnosti bych se uvolnil nebo si vyléval srdce, ale spíš (…) očekávají od staršího radu a posilu. Není to tak příjemné ani osvěžující, ale užitečnější a Bohu milejší. Je třeba dovolit druhým, aby se o nás opřeli, i když se cítíme notně vratcí a sami jsme zaujatí hledáním opory!

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 12. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)