Řád karmelitánů - Temná noc u Jana od Kříže (10/14)

Doporučujeme

Jste zde: Home

Karmelitánská spiritualita

Texty z tradice

Vy se postarejte svou Prozřetelností

Temná noc u Jana od Kříže (10/14)

Vytisknout

Temná noc smyslu

V literatuře se v souvislosti s Janovou naukou o temné noci často setkáváme s termínem »temná noc smyslů«. Tento výraz je nepřesný a může být zavádějící, zejména proto, že se smysly lidé často asociují negativně zabarvený výraz »smyslnost«.

Janem popsanou zkušenost nelze chápat ani jako »noc pocitů« nebo »noc citového života« a srovnávat ji s »bezútěšností«, v níž Boha člověk »nepociťuje«. Podobné prožívání bude Jan od Kříže řadit k »temné noci ducha«. Onen první ze tří způsobů mystické noci (1) lze nejlépe přirovnat k první fázi reálné noci, „jež nastává, když se věci ztrácejí ze zřetele“ (2). Ještě jednou: když se člověku ze zřetele ztrácejí věci, nikoli Bůh.

Jan hovoří o »temné noci smyslu«. Výraz »sentido« (smysl) užívá v singuláru, ne v plurálu. »Sentido« ale nepředstavuje jeden z tělesných smyslů člověka, nýbrž celou oblast smyslů: jde o souhru pěti „vnějších tělesných smyslů, jimiž jsou: zrak, sluch, čich, chuť a hmat“ (3), které fungují jako „okna“ (4), skrze něž – tak komentuje Jana od Kříže Edith Steinová – „lidský duch vyhlíží do světa“ (5). A k těmto pěti vnějším smyslům Jan řadí rovněž „vnitřní tělesný smysl, to je obrazotvornost a fantazii“ (6).

Noc smyslu je tedy první zkušeností mystické noci, která se ovšem v životě víry mnohokrát a v různé intenzitě opakuje a vrací. Je důsledkem toho, že se člověka dotýká blízkost milujícího Boha, neboť tyto »dotyky Boží« (7), které člověka proměňují, působí zároveň i bolest.

I když je pravdou, že to, co poznáváme a pociťujeme z Boha, je nepatrné, přece však to relativizuje všechny »věci« a všechno naše dosavadní bohatství; dokáže to rozechvět vše, co bylo v našem životě dosud pevné a jisté. K oněm »věcem« a onomu bohatství patří vše stvořené, i nádherná slova o Bohu, i ta nejhlubší a nejinteligentnější teologie, dokonce i lidé, které máme rádi. Vše, co před tímto poznáním a dotykem Boha bylo důležité, co se vnějším a vnitřním smyslům jevilo jako zářivé, oslnivé a nepostradatelné, co zaslibovalo naplnění naší žádosti a nasycení našich nenasytných tužeb, ztrácí tváří v tvář těmto dotykům hodnotu absolutna. Jako by se vše, co bylo ve dne jasně vidět, co „ozařovalo a oslňovalo naše oko“ (8), pomalu a nezadržitelně nořilo do tmy tak, jako když se stmívá a přichází noc. Člověk jen ví – „aniž chápe“ (9) – že vše stvořené, vše, co je přístupné nebo představitelné našim smyslům, nemůže být »nejvyšší hodnotou a cílem«. Od této chvíle už nelze tuto „mystickou inteligenci“ (10), toto tajemné poznání, že vše by bylo »ničím (nada)«, kdyby to nebylo zaměřeno k božské skutečnosti, jež se člověku odhalila v tichém poznání, v duši potlačit nebo z ní vypudit, aniž by utrpěla škodu.

Do duše zavítá určitý »stesk«, velmi podobný trudnomyslnosti, a přece jiný než trudnomyslnost, ano, jakási neodvratná samota. Jde o druh samoty, která Ježíše po křtu v Jordánu pudila do pouště, stejně jako Pavla po obrácení u Damašku.

Temná noc smyslu může trvat několik okamžiků, může však pronikat duši, ducha a tělo měsíce a roky. Nemůže zůstat bez účinků: noc smyslu tříbí a očišťuje »sentido« (smysl), stále více osvobozuje člověka od dosud nezřízených žádostí po tom, co není posledním cílem, pomáhá mu uspořádat hodnotový systém se zaměřením na to, co je podstatné, a znovu jakoby »přeformulovat« svůj postoj k víře a k životu vůbec. Je to doba, nebo přesněji, jsou to životní údobí, která činí z dítěte dospělého, ze služebníka společníka, druha a Božího přítele.

(1) Viz Noc a tma jsou obrazem touhy milujícího srdce; (2) Výstup na horu Karmel I,2,5; (3) Výstup II,11,1; (4) Výstup I,3,3; (5) v díle Věda kříže; (6) srov. Výstup II,12,3; (7) srov. Výstup II,26,9; (8) srov. Temná noc II,16,12; (9) srov. Výstup II, 14,12; (10) Temná noc II,13,1.

(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht, Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes vom Kreuz, zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm.)