Doporučujeme
V každém světci se naplňuje jiná stránka nevyčerpatelného bohatství Kristova. S tím souvisí fakt, že jednotliví světci bývají vzýváni v různých potřebách. Výjimečné místo mezi světci patří sv. Josefovi. Jeho spojení s Kristem bylo totiž po Marii to nejužší možné. Ježíš stál doslova uprostřed všeho jeho života a snažení. Proto mají jeho přímluvy takovou moc a takový rozsah. Jako byl za života ochráncem Svaté rodiny, je ve slávě ochráncem celé církve.
Skrytost
Josef je světcem, který je zcela dobrovolně mužem ve stínu Ježíše a Marie. Jediné zprávy, které o něm máme, jsou nepříliš podrobná místa v evangeliích. Ale pro Josefa je právě to „nemluvení“ a mlčení typické.
V čem je tedy tajemství Josefovy svatosti?
Především v úplném obětování jakýchkoli vlastních plánů vůli Boží. Pro zralého muže, který jistě měl nějaké představy o svém životě, nemohlo být jednoduché úplně se vzdát vlastních plánů. Celý Josefův život je neustálým vyváděním ze zajetých kolejí. Stále být otevřen Božímu vnuknutí, nikde nebýt zabydlen, nehledat žádný svůj plán.
Josef je postavou starozákonní (srv. rodokmen u sv. Lukáše a Matouše). Pro židy byla důkazem Božího požehnání velká rodina, její materiální zajištění, jistý blahobyt (srv. např. Ž 126, 127). Na tomto pozadí musíme chápat velikost Josefovy oběti. Musel přistoupit na úplně jiné pojetí života. Jistým způsobem vlastně „vyšel, vydělil se“ ze svého lidu, ač plně navazuje na všechny tradice. Je předobrazem naplnění a překročení Starého zákona. Zachovává všechny předpisy a přikázání (srv. Lk 2), zároveň však na své vlastní existenciální rovině je neustále konfrontován s tím, že v událostech, jichž je svědkem, jsou překračovány. Nikoli nějak revolučně, smetením, ale vskrytu, v životě Ježíše Krista. Josef je vyzván, aby cele žil přítomností, bez nároku schovat se do zaběhlých zvyklostí a bez nároku porozumět nějak tomu, co přinese budoucnost. Josefovým časem je Ježíš Kristus. Josef velice pravděpodobně nebyl svědkem žádného z Ježíšových zázraků. K plnění Boží vůle jej vedla jen a jen úplná důvěra.
Zodpovědnost
Josef ale není jen tím, kdo stále něco ztrácí a něčeho se vzdává. Pak by nebyl světcem, ale rezignujícím fňukalem. Josef bytostně vnímá, že za to vše dostává mnohem víc – lásku k Marii a Ježíšovi. Jeho život má smysl jen vzhledem k nim.
Neznamená to však, že by Josef byl nějakým slabým, poddajným člověkem v ústraní. Naopak, on přece v řádu tohoto světa zastupuje Ježíšovi Otce. Slouží mu i svou otcovskou autoritou. Opravdu, niterné tajemství lidské spásy, tajemství, na němž Maria měla vnitřní podíl, je svěřeno do ochrany člověku – Josefovi. Boží slovo je zvláštním způsobem schopné přetvořit svět a zároveň být zcela tichým a závislým na nás. Josef ukazuje, že za spásu, která se nám dostává jako dar, jsme osobně zodpovědni. I my máme Ježíše – Boží slovo v nás, chránit před útoky sebe samých i našeho okolí. I my jsme zodpovědni za Ježíšův růst v nás. I my mu nejlépe sloužíme pokornou, tj. pravdivou každodenní službou. Vše dostáváme – a zároveň jsme za vše zodpovědni. Křesťanství skutečně není záležitostí nerealistických snílků! Josef uplatňoval vůči Ježíšovi svou autoritu. Byla to ale dokonale služebná autorita – sloužila růstu Ježíše Krista. Podobně by měli svou autoritu chápat všichni otcové. Ne se jí vzdávat, jak se dnes často děje, ale s plnou zodpovědností ji převzít z Božích rukou.
Kristus – smysl života
Josef nás učí tomu, že jediným naplněním našeho života je Ježíš Kristus. Učí nás učinit z Ježíše střed všech našich aktivit, cíl všeho našeho snažení. Ani ta nejobyčejnější všední činnost nemá smysl bez zakotvení v Kristu. Josef je tak učitelem skutečné jednoty kontemplace a aktivity. Jako takový bývá vzýván zasvěcenými osobami. I tolik zdůrazňovaný aspekt Josefa – dělníka, který je téměř jediným aspektem pobožnosti k sv. Josefovi, jež přežívá, není pouhou oslavou lidské práce, ale je oslavou toho, že tato práce dostává smysl, pouze je-li zapojena do Kristova díla.
Josef byl vlastně celý svůj život adorátorem Ježíše Krista, chránil jej, je proto velkým přímluvcem kněží, ctitelů a ochránců svátostného Krista. Eucharistie, v níž přijímáme Kristovo tělo a krev, je zkropena potem Josefových rukou a jeho slzami, protože z nich rostlo a sílilo Ježíšovo tělo. Jako strážce eucharistického Ježíše Krista je Josef vzýván i jako mocný ochránce před démony.
Mlčenlivost
Josef je pro nás velkým příkladem mlčenlivosti a vnitřní usebranosti – všechny ty velké věci, které se děly před narozením Ježíše, si nechal pro sebe, svědčí o tom jasně to, že Ježíšovi spoluobčané v Nazaretu neměli na počátku Ježíšova veřejného působení ani potuchu o Ježíšově početí. Tedy: Josef tak velké věci, které by mohly v očích světa třeba i obhájit jeho zvláštní jednání, uchovává ve svém nitru. Nezneužil Boží slovo k vyvýšení sebe, k tomu, aby se učinil zajímavějším. Nechal to vše uzrávat v sobě v úplné důvěře v Boha. Roztrubujeme-li do světa citlivá znamení, jež Bůh dává každému z nás, činíme z nich zboží a svou odměnu jsme již dostali.
Strážce církve
Jako starostlivá hlava Svaté rodiny umožnil Josef pokojný a skrytý růst a vývoj Ježíše Krista. To, co mu bylo svěřeno, spravedlivě chránil. Je tedy logické, že v řádu milosti chrání celou Ježíšovu rodinu – církev. Ta si to ve své historii mnohokrát uvědomila a úcta k sv. Josefovi byla velice podstatnou složkou západního křesťanství.
Výrazněji ji začali šířit na počátku velkého ohrožení církve v pozdním středověku františkánští a dominikánští kazatelé. Na kostnickém koncilu, který se zasadil o ukončení západního schizmatu, navrhl kancléř Pařížské univerzity Jan Gerson zavedení svátku sv. Josefa jako předzvěst smíření. Velkou ctitelkou sv. Josefa byla sv. Terezie od Ježíše, která jeho ochraně svěřila sebe samu i své dílo obnovy Karmelu.
Píše o tom ve svém Životě: „Já si zvolila za svého přímluvce a patrona slavného sv. Josefa a svěřila jsem se mu s nadšením. Tento můj otec a ochránce mi pomohl v nesnázi, do které jsem se dostala, a v mnoha jiných daleko těžších, v nichž šlo o mou čest a o spásu mé duše.
Viděla jsem jasně, že jeho pomoc byla vždy větší, než jsem mohla doufat. Nevzpomínám si, že bych ho někdy prosila o nějakou milost, aniž bych ji hned dostala. A je to úchvatné vzpomínat na velkou přízeň, kterou mě Pán zahrnul, a na nebezpečí pro duši i tělo, z něhož mne vysvobodil na přímluvu tohoto požehnaného světce. Jiným světcům, zdá se, že Bůh dovolil, aby nám přispívali v té či oné potřebě, zatímco já zakusila, že přímluva sv. Josefa se vztahuje na všechny. Tím nám Pán dává pochopit, že jako mu byl na zemi poddán, kde mu jako pěstoun mohl rozkazovat, tak i nyní v nebi udělá vše, oč ho požádá. ... Nepoznala jsem člověka, který by ho opravdu ctil a prokazoval mu nějakou službu, aniž by rostl ve ctnosti. On totiž nesmírně pomáhá tomu, kdo se mu svěřuje. Už po několik let ho vždy prosím na jeho svátek o nějakou milost a vždycky jsem vyslyšena. A jestliže má prosba není zcela správná, on ji zaměří k mému většímu dobru.“
Papež Urban VIII. (17. stol.) zařazuje slavnost sv. Josefa mezi svátky zasvěcené pro celou církev. 8. 12. 1870 prohlašuje Pius IX. sv. Josefa za ochránce celé církve.
V dnešní době však úcta ke sv. Josefovi, tak jako i k ostatním světcům, upadá. Nezdá se však, že bychom se tím více blížili ke Kristu. Spíš opak je pravdou. Svatý je nádherným dílem Božím, je aktualizací Ježíšova života, zpřítomněním jedné části jeho nevyčerpatelného tajemství.
Průvodce na cestě za Kristem
Na některých vyobrazeních Svaté rodiny je už trochu větší Ježíš veden za ruce svými rodiči. Nechme Josefa, aby uvedl Ježíše i k nám. Aby v nás mohl žít i svůj skrytý život, tichý, nenápadný, odevzdaný, ale přesto naprosto nutný k tomu, aby mohl později vystoupit, vyučovat, trpět a být oslaven. Josef vychoval Ježíše pro jeho velké dílo, odevzdal jej lidem v okamžiku své smrti, ne náhodou bývá uváděno, že umírá v době, kdy Ježíš zahajuje své veřejné působení. (A je nepodstatné, je-li to fakticky pravdou. V legendách jde daleko více o pravdu vnitřní.) I v nás musí Boží slovo růst, aby mohlo vydávat plody, aby se podílelo na stavbě církve. Stane se to tehdy, až zemřeme sami sobě a necháme Ježíše vystoupit z našeho stínu.
Petr Beneš
Převzato z časopisu Amen 3/1998
s laskavým svolením vydavatele