KARMEL

Výzva, funkce a zodpovědnost

Fr. Desiderio García Martínez, O.Carm.

Michelangelo, jeden z velkých renesančních mistrů, tvrdil, že práce sochaře spočívá v osvobozování tvaru,² který odpradávna tkví skrytý, jak tomu sám věřil, v hloubi kamene. A to je patrné u některých z jeho nedokončených skulptur. Ty podle některých odborníků působí dojmem, jako by se sochy v usilovném boji draly ze zajetí mramoru. Poslání formátora, stejně jako poslání sochaře, spočívá v osvobozování skryté krásy. Formátor se stává tím, kdo osvobozuje. Mnohdy se nám tají dech, když jako tiší svědkové pozorujeme tu úžasnou proměnu, kterou s neobyčejnou zručností tvoří velcí sochařští mistři. Proměnu, při níž jsou kvádry mramoru s jeho vadami, prakticky nekvalitního materiálu, který jiní označili za odpad (jak tomu bylo v případě Michelangelovy sochy Davida)³, přetvářeny v úžasná umělecká díla. Rád bych se tohoto pohledu přidržel a směle prohlásil, že karmelitán pověřený formací (formátor) je povolán k tomu, aby se stal také umělcem. Umělcem, který dokáže rozjímat (RIVC 23), vidět Božíma očima a milovat Kristovým srdcem. Který je schopen v každém člověku, jenž mu byl svěřen, zahlédnout umělecké dílo, jež může v srdci dotyčného jakožto jediný určující formátor tvořit pouze Bůh, podobně jako sochař tvoří sochu. Dokument RIVC⁴ v čl. 1 podle terminologie svatého Jana od Kříže přirovnává Živý plamen lásky – Ducha svatého – k božskému umělci, který ty, kdo vystupují k vrcholu hory Karmel, postupně přetavuje ohněm své lásky:

„Na naší cestě k Hoře nás Bůh vede na poušť, tak jako vedl proroka Eliáše. Tam nás živý plamen Boží lásky přetváří, přičemž nás zbavuje všeho, co není jeho a co zatemňuje jeho dar, a dává v nás vzniknout a zazářit novému člověku podle obrazu Kristova.“

Pro úvahu na dnešní den našeho setkání je vybrána četba dvou článků z RIVC (čl. 57 a 58). Než si tyto dva články budeme ve skupinkách číst a diskutovat o nich, pohovořím o následujících bodech:

1) formace je dílo Boží,

2) formátor má být starší bratr, který už „viděl Pána,“

3) úkol formace zahrnuje: vzdě lávat, utvářet a doprovázet.

A připojím exkurz o tom, že formátor má být průvodcem v umění rozlišovat. Přednáška bude protkána výňatky z duchovních spisů Jana od Kříže a Terezie od Ježíše. Byl bych mohl vybrat jiné autory z naší tradice, ale vybral jsem právě tyto učitele. Oba totiž mistrně shrnuli a popsali pedagogický postup karmelského duchovního doprovázení, který směřuje k proměně a k jednotě s Bohem skrze lásku.

1. Bůh, jediný formátor

„Hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji“, napsal Jan od Kříže (Živý plamen lásky 3, 28). Totéž uvádí svatá Terezie od Ježíše slovy: „Ty, můj pravý Miláčku, začínáš tuto bitvu lásky“ (Exc. 16, 3). Formace je zápas, je to „bitva lásky“ mezi Bohem a člověkem. Jak svatý Jan od Kříže tak svatá Terezie poukazují na protagonistu tohoto zápasu – na Boha. Prvotním aktérem v tomto dramatu mezi Bohem a člověkem je pak Duch. Totéž vyslovuje RIVC v čl. 5:

„Právě Otec nás skrze Ducha svatého posvěcuje, přetváří a připodobňuje Kristově tváři a vede nás ke společenství s ním i s našimi bratry a sestrami.“

A čl. 57:

„Působení Boha Otce, který skrze Ducha svatého vytváří v srdci zasvěceného člověka Kristovo smýšlení,⁵ zprostředkovávají formátoři, kteří jsou postaveni jako „starší bratři“ po bok těm, které Bůh povolal.“

Je třeba, aby již na samém počátku cesty formace pochopili jak formátor, tak kandidát pravý teologický význam slova „zprostředkovávání“. Když hovoříme o formátorovi jako o zprostředkovateli, máme tím na mysli, že prvním činitelem a původcem (autorem) formace není nikdo jiný, než Bůh. Velcí učitelé spirituality trvali na tom, aby ten, kdo duchovně doprovází, a potažmo formátor nebyl ničím jiným a ničím víc, než Božím nástrojem:

„Ať si ti, kdo vedou duše, uvědomí a uváží, že hlavním činitelem, vůdcem a hybatelem duší v této záležitosti nejsou oni, nýbrž Duch svatý, (…) ať si uvědomí, že oni jsou jen nástroji, aby je nasměrovali k dokonalosti prostřednictvím víry a Božího zákona, podle ducha, jakého Bůh každé duši dává“ (Živý plamen lásky 3, 46).

„Ať se ti, kdo je vedou, spokojí s tím, že je pro to disponují podle evangelijní dokonalosti, kterou je obnažení a prázdnota smyslu a ducha, a ať se nesnaží postupovat dál v budování, neboť to je věc Otce“ (Živý plamen lásky 3, 47).

Je důležité, aby formátor přijal tento pohled za svůj a měl stále na paměti, že je pouhým prostředníkem. Je nutné, aby si neosoboval příliš velkou zodpovědnost, nebral si na sebe velká břemena a aby s vnitřní vyrovnaností žil své postavení „neužitečného služebníka, který učinil pouze to, co byl povinen učinit“ (Lk 17,10). Roli formátora lze připodobnit k úloze soli, která při vykonávání svého poslání mizí. Rozpouští se a teprve tehdy, když není vidět, dodává jídlu chuť. Podobně píše Amadeo Cencini:

„Formátorovým modelem či vzorem není postava Atlanta, který si myslí, že na svých bedrech nese celý svět, nýbrž postava Jana Křtitele, který poukazuje někam dál – tím, že hlásá příchod Jiného."⁶

RIVC v čl. 57 připomíná, že formátor musí ve svém poslání čerpat také z kořene kontemplace.⁷ Kontemplace je cestou k proměně, skrze niž umírá „mé falešné já“ a znovu se rodí „mé pravé já“, oděné do Ježíše Krista. To, jakým způsobem vede formátor svůj vlastní kontemplativní život, do značné míry ovlivňuje, zda je jeho doprovázení druhých účinné. Jenže my mnohdy nesledujeme Boží slávu… Raději sníme o tom, jak se stát supermanem, žijeme spiritualitu výkonu, nikoliv umenšování se, apod. Formátor, který je velmi zaujatý sám sebou a příliš se znepokojuje svou vlastní prací, nejenže se stává neurotickým a nesnesitelným, ale riskuje mimo jiné i to, že právě sebou samým zastíní Boží dílo. Ten, kdo žije kontemplativním životem, chodí po špičkách. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše dokonale pochopila, že ve formaci hraje hlavní roli Bůh, a popisuje to slovy:

„Když mi bylo dáno nahlédnout do svatyně duší, ihned jsem viděla, že úkol je nad mé síly. Tu jsem se vrhla Pánu Bohu do náručí jako malé děcko, skryla jsem tvář do jeho vlasů a řekla jsem Mu: „Pane, jsem příliš malá, než abych mohla krmit tvé děti. Chceš-li dávat mým prostřednictvím, co se pro každé z nich hodí, naplňuj mou malou ruku. Aniž bych se vymanila z tvé náruče, aniž bych i jen odvrátila hlavu, budu dávat tvé poklady duši, která mě přijde požádat o potravu. Bude-li jí chutnat, budu vědět, že za to nevděčí mně, nýbrž tobě. Jestli si naopak bude stěžovat a to, co jí podám, shledá trpkým, můj pokoj to nerozruší. (…) Od té doby, co jsem pochopila, že je mi nemožné, abych udělala něco sama ze sebe, nezdál se mi už úkol, který jste mi uložila, těžký. Cítila jsem, že jediná potřebná věc je, abych byla čím dál tím víc spojena s Ježíšem, a že ostatní mi bude přidáno navíc…⁸ Vskutku, nikdy jsem se v své naději nezklamala. Pán Bůh naplňoval mou malou ruku pokaždé, když bylo třeba, abych krmila duši svých sester. Přiznám se, že kdybych se byla sebeméně opírala o své vlastní síly, byla bych vám brzy složila zbraně…“⁹

Je-li pravdou to, že hlavním formátorem je Bůh, pak je neméně jisté i to, že Bůh zasahuje prostřednictvím lidí. Boží působení se uskutečňuje skrze lidské konání, jak je to patrné na Božím díle spásy. To je logika vtělení. Ona „zprostředkování“ nejsou dokonalá, neexistuje dokonalý formátor. Poznávacím kritériem zralosti osoby kandidáta a její [náležité] velkodušnosti je, zda přijímá zprostředkování druhými, i když jsou nedokonalá, „ubohá“. Svatý Jan od Kříže klade začátečníkům na srdce, aby si uvědomovali, že potřebují takovéto zprostředkovávání. Protože ten,

„kdo chce být sám bez opory učitele a vůdce, bude jako strom, který stojí v poli sám a bez pána, neboť ať by měl sebevíc ovoce, otrhají mu je pocestní a ani nedozraje.“¹⁰ 

A na jiném místě ujišťuje:

„Samotná duše bez učitele, ač ctnostná, je jako osamocený řeřavý uhel: spíše vychladne, než se rozhoří.“¹¹

A ještě jednou naléhavě zdůrazňuje:

„Bůh má totiž tak rád, aby byl člověk veden a řízen také jiným člověkem, podobným jemu, a aby se člověk řídil a spravoval přirozeným rozumem, že rozhodně chce, abychom věcem, které nám nadpřirozeně sděluje, nepřikládali plnou víru a aby u nás neměly bezpečnou průkaznost, dokud neprojdou tímto lidským kanálem, to je ústy člověka."¹²

2. Formátor, starší bratr, který „viděl Pána“

Bůh je hlavní činitel, kdežto formátor je [pouze] štětec – nástroj, který Bůh používá k dotvoření svého díla. Tak to pochopila a vyjádřila svatá Terezie od Dítěte Ježíše:

„Kdyby plátno, pomalované umělcem, mohlo myslet a mluvit, jistě by si nestěžovalo, že se ho neustále znovu a znovu dotýká štětec, ani by nezávidělo úděl tomuto nástroji. Vědělo by, že nevděčí za svou krásu štětci, nýbrž umělci, který jím vládne. Štětec pak by se nemohl vychloubat mistrovským dílem, které vytvořil" (AS 226).

V každé etapě karmelitánova duchovního života sehrává při jeho formaci formátor jako štětec – zprostředkovatel výsadní roli (srov. RIVC 57). „V procesu formace mají formátoři stěžejní úlohu“ (tamtéž). Tedy úspěch formace velmi záleží na jejich práci. Formátoři nemají pouze v akademických termínech předávat nauku. Formátoři jsou „staršími bratry", kteří již „viděli Pána“ (Jan 20,25), mají s Ním jistou zkušenost, a proto mohou doprovázet druhé.

Tuto úvahu dokreslím jedním vtipným příběhem, který se stal na prvním Mezinárodním kongresu mladých Bohu zasvěcených osob. Kongres se konal v Římě v roce 1997 a jeho motto znělo: Vidimus Dominum (přeloženo: „Viděli jsme Pána“ – mladí dokáží být mnohdy troufalí). Zatímco účastníci kongresu v různých jazycích zpívali a provolávali hesla „viděli jsme Pána“, „viděli jsme Pána“, jeden mladík se ujal slova a přede všemi veřejně přiznal, že on ale Pána ještě nikdy neviděl, ačkoliv by jej velerád spatřil. A proto doufá, že někdo z těch, kdo už Pána viděli (načež prstem namířil k formátorům!), nezůstane pouze u frází typu: „Doporučuji ti, vyzkoušej tohle,“ (jak to jedna druhé radí kamarádky z televizních reklam poté, co objeví nový prací prášek, který pere do ještě bělejší bílé, než je obyčejná bílá), nýbrž že mu přímo na konkrétních situacích svého života představí ty klíčové chvíle, kdy „viděl Pána“…

Svatá Terezie od Ježíše nejen měla velkou zkušenost v duchovním životě. Sama i sepsala program formace – jakési RIVC – a nazvala jej „knížečkou“ (Cesta k dokonalosti). Tato kniha je vyznáním víry. Terezie tu jako formátorka doprovází skupinu novicek svého prvního založení – kláštera sv. Josefa – a současně čerpá ze své zkušenosti s Bohem. V jisté chvíli uvádí, čím jsou podložena její vážná a energická slova: „a to ne jen prostým rozumovým poznáním či vírou,“ načež připojuje ironickou poznámku: „nýbrž – a to je velký rozdíl – osobní zkušeností“ (CV 6, 3).¹³ „Já o tom vím hodně z vlastní zkušenosti“ (CE 66,5). Často se opakující slova „zkušenost“ a „já“ se nakonec vymkla soudobé spekulativní-scholastické teologii, kterou vytvářeli tehdejší přední učenci, a kterou ona sama nazvala „teologií Adamových synů“, tedy teologií, jež je pouze promýšlena, ale zřídka prociťována. Do plánu cesty duchovního doprovázení pak Terezie zasadila mistrným způsobem tyto tři stupínky: „Jedna věc je totiž přijmout od Boha milost, jiná pak poznat, že je to milost, a ještě jiná umět vyjádřit, v čem spočívá“ (Život 17,5).¹⁴ Zde se odhalují tři stupně, kterých by měl každý formační proces dosáhnout:

1) zkušenost,

2) promyšlení, ujasnění si rozumem

3) předávání dál, sdělování.

Není divu, že se mládež vehementně dovolává odpovědi na svou otázku: „A kde jsi viděl Pána?“, pokud formátor onen první stupeň (přijetí-zakoušení Boha) sám opomíjí. Není únosné, aby formátor kandidáty odrazoval „zakonzervovanými frázemi“, které jak okurky, naložené v láku, kdesi [daleko či dávno] vyčetl nebo opsal od jiných (i kdyby šlo o sebemystičtější četbu!). Z univerzitních kateder se na nás valí tuny informací [o víře či teologii], které pochopitelně neodmítáme. Předávat svoji víru jako svědkové, kteří dobře znají evangelium, a mít zkušenost s Pánem, se vzájemně nevylučuje. Ovšem žijeme v době, která naléhavě potřebuje prostředníky. Jiný mladý mnich důrazně poukazoval: „Postrádáme lidi, kteří by nám pomohli dát nauce vyústitv osobní existenciální zážitky.“¹⁵ Podobně jako svatá Terezie od Ježíše mluví i svatý Jan od Kříže o tom, že formátor – průvodce – musí být v duchovních záležitostech „moudrý“, „rozvážný“ a „zkušený“. Upřesňuje určitou stupňovitou spojitost:

„jakkoli je pro vedení ducha základem vědění a rozlišování, není-li zde zkušenost s tím, co je čistý a pravý duch, nedokáže do něho uvést duši, když jí ho Bůh dává, a ani to nepozná“ (Živý plamen lásky 3, 30).

A nakonec ukončuje svou myšlenku slovy:

„Mnoho duchovních učitelů velmi škodí mnoha duším, protože nechápou cesty ducha“ (Živý plamen lásky 3, 31).

Formátorovo poslání je velmi křehkou záležitostí. Vyžaduje, aby se dotyčný dobře připravoval, usilovně a vytrvale si doplňoval stále nové a nové informace. Jedním z nejnaléhavějších požadavků v současnosti je formace dobrých formátorů (srov. RIVC 57). Jde sice o naprosto zřejmou záležitost, avšak připomeňme si, že od formátora se vyžaduje, aby byl po duševní i duchovní stránce zralý, „relativně“ oproštěný od osobnostních konfliktů, uměl se sdílet, navazovat dialog a spolupracovat s druhými ve formačním týmu. Žádá se od něj též:

1. Ujasněné pochopení křesťanského antropologického modelu (pojetí člověka a procesu jeho vývoje, propojení mezi milostí a přirozeností, slabých stránek a tužeb, vědomí a nevědomí…). Zdá se to samozřejmé, avšak v praxi se s tím nesetkáváme často (srov. RIVC 11).
2. Postup formace má mít jakousi páteř a odvíjet se stupňovitě (srov. RIVC 15; 63; 64). Ovšem v praxi se občas zdá, že všechny etapy pojímáme stejně a vyžadujeme stejnou úroveň osobní zralosti od postulanta jako od bratra po časných slibech. Nebo se naopak občas dopouštíme vážné chyby tím, že aktuální problém, který je třeba řešit nyní, odsouváme do další etapy. Zlatým pravidlem bývá: nikdy žádný nevyřešený problém nebo potíže, které kandidáta trápí, neodsouvat do další etapy a nedoufat v „dobré víře“, že se to zázračně vyřeší „časem“, a když ne tím, tak novým prostředím či několika (i sebezbožněji odmodlenými) růženci…
3. Odborníci v oblasti řeholní formace tvrdí, že máme nadbytek teologických modelů, ale co do předávání hodnot trpíme obrovským nedostatkem konkrétních postupů při výchově a vzdělání, úměrných bratřím, kterým se věnujeme. Formátor si musí být vědom toho, že v řeholní formaci většinou není slabým bodem teologie, nýbrž pedagogika (mystagogie). Ono obrovské bohatství spirituality, spojené s naším charismatem, a bohatství naší historie je třeba „vtělit“ do konkrétních pedagogických postupů, které by těm, které formujeme, předávaly, jak krásné je vidět Pána.

Ze španělštiny přeložila Jaroslava Kučerová