Doporučujeme
K modlitbě i zamyšlení nabízíme kompletní pracovní překlad modliteb papeže Františka, které dne 1. října 2024 – při kající liturgii v předvečer synody – přednesli kardinálové Oswald Gracias, Michael Czerny, Seán Patrick O'Malley, Kevin Joseph Farrell, Cristóbal López Romero, Víctor Manuel Fernández a Christoph Schönborn.
1. Se zahanbením prosím Boha Otce o odpuštění hříchu nedostatku odvahy. Odvahy nezbytné k úsilí o mír mezi lidmi i národy; odvahy uznat nekonečnou důstojnost každého lidského života v každé jeho fázi – od zrodu až po stáří, zejména pokud jde o děti, lidi nemocné a chudé, pokud jde o právo na práci, půdu, domov, rodinu, na společenství, v němž lze svobodně žít; odvahy docenit hodnotu krajiny a kultury každého koutu planety. Úsilí o mír vyžaduje odvahu říci ano k setkávání, ne k utkávání; říci ano k dodržování smluv, ne k provokacím; ano k upřímnosti, ne k dvojsmyslnosti.
Jménem nás všech věřících prosím o odpuštění všechny, kdo dnes přicházejí na svět a kdo přijdou po nás, prosím o odpuštění budoucí generace, kterým budeme tento „propůjčený“ svět předávat a které mají právo jej jednou obývat ve svornosti a míru. Oč těžší je náš hřích, když se dovoláváme Božího jména k ospravedlnění války a diskriminace. Odpusť nám, Pane.2. Se zahanbením prosím o odpuštění, že jsme i my, věřící, měli podíl na zpustošení zahrady stvoření, že jsme se stvořeným světem zacházeli podle svých choutek, že jsme jej tak málo bránili. Se zahanbením prosím o odpuštění, že jsme nepřiznávali právo a důstojnost každému člověku, že jsme – zejména původní obyvatelstvo – diskriminovali a vykořisťovali, a šli tak na ruku otrokářským a koloniálním systémům. Se zahanbení prosím o odpuštění, když jsme se podíleli a stále podílíme na globálním šíření lhostejnosti vůči tragédiím migrantů, pro něž se námořní cesty a hranice mezi národy stávají cestou smrti místo cesty naděje. Hodnota člověka vždy převyšuje důležitost hranic. V tuto chvíli slyším Boží hlas, jak se ptá každého z nás: „Kde je tvůj bratr, kde je tvá sestra?“ Odpusť nám, Pane.
3. Se zahanbením prosím o odpuštění každého znásilňování svědomí, zneužívání moci a sexuálního zneužívání, na nichž jsme jako věřící měli podíl nebo se jich přímo dopouštěli. Jakou hanbu a bolest cítím, když pomyslím především na sexuální zneužívání nezletilých a zranitelných, na zneužívání, které tyto slabé a bezbranné oloupilo o nevinnost a zneuctilo to posvátné v nich. Se zahanbením prosím o odpuštění, když jsme k páchání tohoto strašného hříchu zneužili svého postavení - které vyplývá ze svěcení nebo řeholního života – a s pocitem, že se nám nic nemůže stát, ďábelsky zneužívali maličké a chudé. Odpusť nám, Pane.
4. Se zahanbením prosím o odpuštění jménem všech členů církve, a zejména nás, mužů, kdykoliv jsme odmítali uznat a bránit důstojnost žen, když jsme je odsoudili k mlčení a podřízenosti, a nezřídka – zvláště v prostředí zasvěceného života – i vykořisťovali.
Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme se nestarali o křehkost a zranění rodin, a místo toho jsme je rovnou soudili a odsuzovali. Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme mladé generaci brali naději a lásku, kdy jsme neporozuměli obtížím růstu, náročnému období při formování identity, kdy jsme nebyli ochotni se obětovat za právo mladých najít si důstojnou a spravedlivě placenou práci, v níž by mohli uplatnit svůj talent a profesionalitu.
Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme dali přednost pomstě před úsilím o spravedlnost, kdy jsme ty, kdo pochybili, zanechali opuštěné ve vězení, kdy jsme sáhli po trestu smrti. Odpusť nám, Pane.5. Se zahanbením prosím o odpuštění jménem všech členů církve, že jsme odvrátili tvář od Krista v chudých a starali se o vytříbené zdobení oltářů i sebe samých, a tak brali chléb hladovým. Se zahanbením prosím o odpuštění naší setrvačnosti, která nám nedovoluje být chudou církví chudých a s níž se podřizujeme svodům moci, lichocení prvních míst a vychloubačných titulů. Se zahanbením prosím o odpuštění, když podléháme pokušení uzavřít se v sobě, dobře chráněni v našem nemocném církevním prostředí, v němž vše poměřujeme podle sebe, když odmítáme vyjít ven na geografické i existenciální periferie. Odpusť nám, Pane.
6. Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme v církvi – zejména my, pastýři, kteří máme posilovat své bratry a sestry ve víře – nedokázali chránit a předkládat evangelium jako živý pramen věčné novosti, kdy jsme evangelium „indoktrinovali“ a riskovali, že je zredukujeme na hromádku mrtvého kamení, které budeme házet po druhých. Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme poskytli doktrinální ospravedlnění nelidskému zacházení. Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme nebyli věrohodnými svědky toho, že pravda osvobozuje, kdy jsme zabraňovali legitimní inkulturaci pravdy Ježíše Krista, který vždy kráčí po cestách dějin a života, aby se dal nalézt těm, kdo ho chtějí věrně a s radostí následovat. Se zahanbením prosím o odpuštění všech skutků i opomenutí, které bránily a brání jednotě křesťanské víry a autentickému bratrství celého lidského rodu. Odpusť nám, Pane.
7. Se zahanbením prosím o odpuštění všech překážek, které jsme stavěli do cesty při budování skutečně synodální, „symfonické“ církve, církve, která si je vědoma, že je svatým lidem Božím, kráčí společně a uznává společnou křestní důstojnost. Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme nenaslouchali Duchu svatému, ale sobě samým, a hájili názory a ideologie, které zraňují společenství v Kristu, společenství všech, které na konci časů očekává Otec. Se zahanbením prosím o odpuštění všech situací, kdy jsme autoritu deformovali v nadvládu, potírali pluralitu, nenaslouchali lidem, ztěžovali tolika bratřím a sestrám účast na poslání církve a zapomínali, že jsme v průběhu dějin všichni skrze víru v Krista povoláni stát se živými kameny v jediném chrámu Ducha svatého. Odpusť nám, Pane.