Doporučujeme
V těchto dnech probíhá v Římě generální shromáždění synody o synodalitě. Vedením třídenní rekolekce, která předcházela samotným jednáním, byl pověřen anglický dominikán P. Timothy Radcliffe. Nabízíme vám pracovní překlad jeho úvodní meditace – jako povzbuzení se o synodu více zajímat a za ni se modlit.
Když mě Svatý otec požádal, abych dával tyto rekolekce, cítil jsem se nesmírně poctěný, ale nervózní. Vždyť dobře znám svá osobní omezení. Jsem starý, bílý obyvatel Západu, a navíc muž. Těžko říci, co je horší. Každá tato součást mé identity nějak limituje mé chápání. Omlouvám se, když se nebudu schopen pořádně vyjádřit.
My všichni jsme radikálně neúplní a potřebujeme se navzájem. Význačný protestantský teolog Karl Barth /1886–1968/ psal o katolickém „nejen, ale i“. Například Písmo a tradice, nebo víra a skutky. Říká se, že to nazýval „zpropadené katolické a“, „das verdammte katholische und“. Až si tedy budeme v nadcházejících týdnech naslouchat a neshodneme se, přimlouvám se za to, abychom spíše než „ne“ říkali „ano a“. To je synodální cesta! Byť i to „ne“ je někdy také nutné.
V dnešním druhém čtení říká svatý Pavel Filipanům: „Dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní.“ (Flp 2,2). Sešli jsme se právě proto, že nejsme jedno srdce a jedna duše. Naprostá většina účastníků synodního procesu byla mile překvapena. Pro mnohé je to totiž poprvé, kdy je Církev vyzvala, aby mluvili o své naději a víře. Někteří z nás mají strach: strach z této cesty i z toho, co nás čeká. Jedni doufají, že se Církev dramaticky změní, že přijmeme radikální rozhodnutí, například pokud jde o roli žen. Druzí se právě těchto změn děsí a bojí se, že povedou jenom k rozdělení, ne-li ke schizmatu. A někteří z vás by tu nejraději vůbec nebyli… (Jeden biskup mi vyprávěl, že se modlil, aby sem nebyl vybrán – a jeho modlitba byla vyslyšena). Třeba jste podobní synu z dnešního evangelia, kterému se na vinici zpočátku nechtělo, ale pak přece šel.
V klíčových momentech evangelií pokaždé slyšíme slova „nebojte se“. Svatý Jan nás ujišťuje, že „dokonalá láska zahání strach“. Pojďme tedy začít modlitbou, aby Pán osvobodil naše srdce od strachu. Pro některé je to strach ze změny, pro další strach, že se nezmění naprosto nic. Ale to jediné, čeho se musíme bát, je strach samotný (1).
Strach máme přirozeně všichni, ale podle učení Tomáše Akvinského /1225–1274/ spočívá odvaha právě v tom, že se nenecháme strachem zotročit. Buďme vždy vnímaví vůči strachům druhých lidí, zejména těch, s nimiž nesouhlasíme. Tak jako Abrahám něco opouštíme, aniž bychom věděli, kam jdeme (srov. Žid 11,8). Pokud však osvobodíme svá srdce od strachu, bude to nádhera, která překoná všechny naše představy.
Naší rekolekcí, naším společným ústraním nás bude provázet meditace o Proměnění Páně. Právě takové ústraní nabízí Ježíš svým nejbližším učedníkům těsně předtím, než se vydají na první synodu v životě Církve, tedy než společně půjdou (syn-hodos) do Jeruzaléma. Ústraní bylo nutné, protože cesta vyvolávala v učednících obavy. Až dosud putovali po severním Izraeli. Jenže po Petrově vyznání v Cesareji Filipově je Ježíš vybídl, aby s ním šli do Jeruzaléma, kde bude trpět, zemře a vstane z mrtvých. Něco takového nejsou schopni přijmout. A když se Petr snaží Ježíšovi bránit, je nazván satanem, nepřítelem. Malé společenství je ochromeno. Ježíš je tedy bere s sebou na horu. Poslouchejme, jak to vypráví svatý Marek:
„Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel ‒ žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.“
Ústraní na Hoře jim dodává odvahu a naději vydat se na cestu. Na cestu, na níž se jim často nedaří. Nedovedou osvobodit chlapce posedlého zlým duchem. Hádají se, kdo z nich je největší. Nerozumí Pánu. Ale jsou na cestě, s křehkou nadějí.
I my se připravujeme na synodu tím, že se – jako učedníci – stáhneme do ústraní a učíme se naslouchat Pánu. Až se za tři dny vydáme na cestu, budeme často jako oni: jako oni si navzájem neporozumíme, jako oni se pohádáme. Ale Pán nás povede dál: ke smrti a ke vzkříšení Církve. A prosme Pána také o naději: o naději, že tato synoda povede k obnově Církve, a ne k jejímu rozdělení; o naději, že si budeme blíž jako bratři a sestry. V tom spočívá naše naděje nejen pro katolickou církev, ale pro všechny naše pokřtěné bratry a sestry. Lidé mluví o „ekumenické zimě“. My doufáme v ekumenické jaro.
Naše naděje by nakonec měla být nadějí pro celé lidstvo. Budoucnost planety nevypadá dobře. Náš společný domov ohrožují ekologické katastrofy. Zemi v létě zasáhly ničivé požáry a povodně. Malé ostrovy mizí pod mořskou hladinou. Miliony lidí se vydaly na cestu, aby unikly chudobě a násilí. Stovky z nich se utopily ve Středozemním moři, jen kousek odtud. Na svět, jenž se zdá odsouzený k zániku, nechce spousta rodičů vůbec přivést své děti. Trička s nápisem „jsme poslední generace“ nosí mladí už i v Číně. Nabídněme proto naději celému lidstvu, a mladým zejména.
Nevím, kolik tu máme na synodě rodičů, ale děkuji vám, že pečujete o naši budoucnost. Po náročném pobytu v hraničním pásmu mezi jižním Súdánem a Kongem jsem seděl v letadle do Británie vedle děcka, které osm hodin v kuse řvalo. Stydím se to přiznat, ale měl jsem sto chutí ho přizabít. Může však být úžasnější kněžská služba než vychovávat děti a snažit se otevírat jejich mysl a srdce příslibům života? Rodiče a učitelé jsou vyslanci naděje.
A tak se zde shromažďujeme v naději pro církev i pro celé lidstvo. Jak překonat potíž, že naše naděje jsou tak protichůdné? Jak doufat společně? Nejsme na tom jinak než učedníci: maminka Jakuba a Jana doufala, že synové vystrnadí Petra a budou ve slávě sedět po Pánově pravici a levici. Jak je vidět, rivalita panuje i v nejužším kruhu Ježíšových přátel. Jidáš nejspíš doufal ve vzpouru, která by vyhnala Římany. Někteří z učedníků patrně doufali, že snad aspoň nebudou zabiti. Ale jdou. Jdou společně. Jakou společnou naději tedy můžeme mít my?
Během Poslední večeře přijali učedníci naději, která leží za hranicemi jakékoli představivosti: Kristovo Tělo a Krev, novou smlouvu, věčný život. Ve srovnání s touto eucharistickou nadějí se všechny jejich konfliktní naděje musely zdát naprosto nicotné (zoufal jen Jidáš). To je to, čemu svatý Pavel říká doufat proti vší naději (Řím 4,18). To je naděje, která všechny naše naděje přesahuje.
I my jsme se sešli jako učedníci k Poslední večeři. Nejsme politickým kolbištěm, kde se debatuje a soupeří o vítězství. Naše naděje je eucharistická. Poprvé jsem si to více uvědomil roku 1993 ve Rwandě, na samém počátku genocidy. Chtěli jsme navštívit naše sestry dominikánky na severu země, ale belgický velvyslanec nám doporučil zůstat doma. Země byla v plamenech, jenže já byl mladý a hloupý. (Teď jsem starý a hloupý). Ten den jsme viděli úděsné věci: nemocniční oddělení přeplněné maličkými dětmi, kterým miny a bomby utrhaly končetiny. Jedno dítě přišlo o obě nohy, ruku a oko. Jeho táta seděl bezmocně u něj a plakal. Šel jsem se tehdy vybrečet do křoví, doprovázen dvěma dětmi, z nichž každé poskakovalo po jedné noze.
Když jsme přišli k sestrám, nemohl jsem ze sebe vypravit slovo. Tváří v tvář tak nesmyslnému násilí slova chybí. Pak jsem si vzpomněl, co říká Pán: „To čiňte na mou památku.“ Nám je přeci dáno něco dělat. Při Poslední večeři se zdálo, že všechno končí. Jedinou budoucností bylo selhání, utrpení a smrt. A v této nejtemnější chvíli učinil Ježíš to nejnadějnější gesto v dějinách světa: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To je má krev, která se za vás prolévá…“. To je naděje, která nás pozvedá za hranice každého rozdělení.
Jeden můj spolubratr se chystal na východě Ukrajiny sloužit mši svatou pro sestry, které se musely vystěhovat. Všechno měly už zabalené. Jediné, co mohly nabídnout jako patenu, byl červený plastový talíř. Spolubratr napsal: „Tímto způsobem nám Bůh ukázal, že je s námi. Sedíte sice ve vlhkém, plísní porostlém sklepě, ale Já jsem s vámi. Nejsem s vámi na zlaté pateně. Jsem s vámi na červeném dětském talířku…". To je eucharistická naděje pro naši synodální cestu. Pán je s námi.
Naděje plynoucí z Eucharistie je nadějí na to, co přesahuje naši představivost, o čem mluví kniha Zjevení: „Hle ‒ veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!““ (Zj 7,9–10).
To je ta naděje, kterou učedníci na hoře vytušili v Proměněném Pánu. Naděje, která způsobuje, že se konflikty mezi našimi vlastními nadějemi zdají zanedbatelné, téměř absurdní. Jsme-li skutečně na cestě ke Království, je opravdu tak podstatné, zda sami sebe řadíme k tzv. tradicionalistům nebo progresivistům? (Dokonce i rozdíly mezi dominikány a jezuity jsou nudně nedůležité!) Naslouchejme Mu tedy, sestupme z hory a s důvěrou pokračujme v cestě. Největší obdarování přijdou od těch, s nimiž nesouhlasíme – pokud se odhodláme jim naslouchat.
Během naší synodální cesty nás může přepadnout obava, zda vůbec něčeho dosáhneme. Média pravděpodobně usoudí, že to všechno byla jen ztráta času, prázdná slova. Budou vyhledávat jenom to, zda byla přijata „odvážná“ rozhodnutí ve čtyřech, pěti ožehavých oblastech. Ale zdá se, že učedníci na oné první synodě, cestou do Jeruzaléma, také ničeho nedosáhli. Dokonce se snažili zabránit uzdravení slepého Bartimaia. Vypadalo to, že jsou zbyteční. Když se kolem Ježíše shromáždí obrovský hladový zástup, učedníci se táží: „Copak je možné nasytit tolik lidí chlebem tady, na poušti?“ Ježíš se zeptá, co mají? Je to jen sedm chlebů a několik ryb (Mk 8,1–10). To je víc než dost. Jestli na této synodě velkoryse dáme vše, co máme, bude to víc než dost. Pán žně se postará.
Vedle našeho převorství v Bagdádu provozují sestry Matky Terezy domov pro opuštěné děti. Přijímají všechny bez rozdílu vyznání. Nikdy nezapomenu na malou, asi osmiletou dívenku Nuru, která se narodila bez rukou a nohou, jak lžičkou v ústech krmí mladší caparty. Můžeme pochybovat, jaký je smysl drobounkých skutků dobra ve válečné zóně. Je to vůbec k něčemu? Nejsou to jen takové náplasti na rozkládající se tělo? I my děláme drobné dobré skutky. Nechme Pána žně, ať vydají plody, jaké chce On. Scházíme se dnes o svátku svaté Terezie z Lisieux. Narodila se před sto padesáti lety. Zve nás, abychom následovali její „malou cestu“, která vede do Království. Říká: „Pamatujte, že není nic, co by bylo malé v očích Božích.“
Primo Levi /1919–1987/, italský Žid, dostával v Osvětimi denně kousek chleba od svého spoluvězně Lorenza. Vzpomíná na něj ve svém deníku (2): „Věřím, že je to skutečně jeho zásluhou, že jsem dnes naživu; a ne snad ani tak pro tu materiální pomoc, jako že mi neustále připomínal – svou přítomností, přirozenou a prostou dobrotou – že dosud existuje mimo náš svět ještě svět jiný, že existuje něco a někdo, kdo je stále čistý a celistvý, ne zkažený, ne surový… něco, co je těžké pojmenovat, snad nějaká vzdálená možnost dobra, pro které stojí zato přežít. Díky Lorenzovi jsem dokázal nezapomenout, že i já jsem člověk.“ Ta maličká porce chleba zachránila jeho duši.
Poslední slova svatého biskupa Davida, patrona Walesu, zněla: „Dělejte dobře obyčejné věci.“ Je naší nadějí, že sebemenší skutek, který na této synodě uděláme, přinese ovoce překračující naši představivost. Té poslední noci se Ježíš daroval svým učedníkům. „Dávám vám sebe samého.“ Během synody se dělme nejen o svá slova a přesvědčení, ale o sebe samé. Čiňme to s eucharistickou velkorysostí. Když otevřeme srdce pro druhého, stanou se zázraky. Učedníci posbírali všechny kousky chleba a ryb, které zbyly po nasycení pětitisícového zástupu. Nic nepřišlo nazmar.
Dovolte mi ještě závěrečnou poznámku. Petr se snaží odradit Ježíše od cesty do Jeruzaléma, protože mu to nedává žádný smysl. Je absurdní jít tam, kde vás zabijí. Zoufalství není pesimismus. Zoufalství je hrůza z toho, že už nikdy nic nebude mít smysl. A naděje není optimismus, ale důvěra, že všechno, čím žijeme, všechny naše bolesti a zmatky jednou svůj smysl vyjeví. My věříme, jak říká svatý Pavel, že „nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne.“ (1 Kor 13,12).
Nesmyslné násilí ničí veškerý smysl a zabíjí naše duše. Když svatý Oscar Romero /1917–1980/, arcibiskup San Salvadoru, navštívil dějiště masakru způsobeného salvadorskou armádou, narazil v příkopu na tělo malého chlapce: „Byl to malý klučina, na dně příkopu, s tváří obrácenou vzhůru. Bylo vidět díry po kulkách, modřiny po mlácení a zaschlou krev. Oči měl doširoka otevřené, jako by se ptal na důvod své smrti a nechápal“ (3). Právě v tomto okamžiku objevil Romero smysl svého života, a zároveň pozvání svůj život ztratit. Ano, bál se až do konce. Jeho mrtvé tělo bylo propocené, jak pohlédl na muže, který se ho chystal zastřelit. Ale už nebyl otrokem strachu. (Doufám, že na této synodě k násilí nedojde!)
Často možná zapochybujeme, jestli to má vůbec smysl, ale pokud budeme naslouchat Jemu a jeden druhému, pochopíme kudy dál. To je naše křesťanské svědectví světu, který ve smysl lidské existence často ztrácí důvěru. Shakespearův Macbeth tvrdí, že život „pustý žvást je idiota, jen hluk a vřava a neznamená nic“ (4). Společným uvažováním a modlitbou nad zásadními problémy, kterým Církev a svět čelí, však dosvědčujeme svou naději v Pána, který dává smysl každému lidskému životu.
Každá křesťanská škola je svědectvím naší naděje ve „světlo, které svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“ (Jan 1,5). „Žádné otázky zde nejsou zakázány“ – tak zní motto akademie, kterou v Bagdádu založili bratři dominikáni. Uprostřed válečné zóny svědčí škola o naší naději, že bezdůvodná agrese nebude mít poslední slovo. Také převážná část syrského města Homs byla srovnána se zemí nesmyslným násilím. Mezi troskami jsme objevili katolickou školu. Holandský jezuita Frans van der Lugt /1938–2014/ ji odmítl opustit navzdory výhrůžkám smrtí. Byl zastřelen, když seděl na zahradě. Našli jsme zde jeho starého egyptského spolubratra, který stále vyučoval. Vychovával další generaci dětí ke smysluplnému životu. Tak vypadá naděje.
Mohou nás tedy, moji bratři a sestry, rozdělovat různé naděje. Ale budeme-li naslouchat Pánu a jeden druhému, budeme-li se snažit porozumět jeho vůli pro Církev a pro svět, budeme sjednoceni v naději, která je nade všemi našimi neshodami, a necháme se zasáhnout Tím, koho svatý Augustin nazval „krásou tak starou a tak novou... Ochutnal jsem Tě, a nyní po tobě hladovím a žízním; dotkl ses mě, a já zahořel pro tvůj pokoj.“ (5). Při příštím setkání se podíváme na jinou věc, která by nás mohla rozdělovat, a sice co pro nás znamená, že je Církev domovem.
(1) Franklin D. Roosevelt
(2) ‘Survival in Auschwitz’
(3) Scott Wright Oscar Romero and the Communion of Saints
(4) Macbeth 5,5; překlad Martin Hilský
(5) Vyznání