Doporučujeme
Existují předčasné smrti, ale tím nemám na mysli smrt mladých lidí, vždyť konec konců jakkoli krátký život může stačit k tomu, aby vyzrál. Skutečně předčasná je taková smrt, která nás zastihla ještě nepřipravené, abychom stanuli před Bohem, která nás překvapí v plném růstu, kdy si nejsme jisti svou vlastní tváří; kdy jsme ještě nedospěli do cíle, jehož jsme měli dosáhnout.
(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)
Náš Pán mi zjevil v plnosti své lásky, že na nás myslí, a ano, miluje nás teď, když jsme zde, a stejně tak nás bude milovat, až budeme tam, před jeho požehnanou tváří. Veškerá naše zdejší strádání pocházejí jen z nedostatečnosti naší lásky.
(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 37)
Tisíckrát šťastný je křesťan, jenž si může při smrti bez opovážlivosti docela potichu ve svém srdci opakovat Ježíšova slova Otci: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Smrt, která je drásavým okamžikem, okamžikem roztržení lidské podstaty, se může v perspektivě plynoucího času nicméně projasnit a projevit jako bod nejvyšší zralosti lidského života. Může ji doprovázet pocit, že jsme dospěli do zralosti, že náš osud je skutečně naplněný, že přinášíme Bohu v oběť završený život, jenž nám – bude-li on chtít – otevře bránu do jeho věčnosti.
(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)
Pane
Nakonec vyposlechneš tiše celý můj život
ten celoživotní monolog ubožáka v tíživé samotě
abys potom řekl své slovo věčného života
a tak uzavřel dějiny duše.
Abys tím slovem
vřekl do srdce člověka Sebe samého.
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, únor 1983)
Pán mi Vás dal poznat a svěřil mi Vaše duchovní vedení. Nebojte se, že by Vám po mém odchodu mohlo něco chybět. Slibuji před nebem i zemí, že o Vás budu pečovat i z nebe. Pak Vás budu moci častěji navštěvovat. Ale co to říkám? Budu stále s Vámi a budu bdít nad Vaším úsilím o svatost. A až se jednoho dne Pánu zlíbí povolat Vás k sobě, sám Vás představím nebeskému Ženichovi.
(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, dopis Giuseppině Morgerové, 1916)
To, na čem záleží, není krása slávy vlastních svatých, ale krása jejich slávy jako koruny Krista Krále. Krásná je poznámka v dopise svatého Jana od Kříže sestrám z Beas: „… uvidíme, jaké bohatství jste získaly z čisté lásky na stezce věčného života a jak vynikající postup činíte v Kristu, jehož nevěsty jsou jeho potěšením a korunou: a koruna není k tomu, aby ji hodili na zem, ale aby ji vzali andělé a serafové do rukou a s úctou a bázní posadili na hlavu svého Pána“.
Nikdo nikdy nenapsal nám, trapistům, takový dopis.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis ze 31. října 1948)
Čím dokonalejší lásku Pán Ježíš bude od Vás chtít, tím víc bude chtít, abyste milovaly jen Jeho a v Něm. Říkejte Mu stále, že Jej milujete, vyznávejte Mu svou lásku a On sám Vám bude ukazovat, jakou lásku si od Vás vyžaduje. On ve Vás bude vzbuzovat touhy po lásce a zraňovat láskou. To je hra lásky, i lidské, ale zde božské. Ze všeho se stane věc lásky, z modlitby a ze všech našich úkonů, z celého života. A nezapomeňme, že Duch svatý je „Dárce života i lásky“, a to skrze svou nejmilejší Snoubenku Pannu Marii. – Co Vám mám přát? Vyprošovat Vám tuto lásku a svolávat na ni požehnání.
(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1994)
Sním o lásce, jakou jsem zatím nenašla vysvětlenou v žádné knize… a ještě méně doporučenou v radách pro řeholnice. Sním o tom, že lze všem dávat mnoho něžné lásky, která by vycházela z lidského srdce a přitom pramenila z Boží lásky, takže by nevedla k neblahému zmatku smyslů. Proč by řeholnice musely víc uzavírat své srdce, místo aby je víc otevřely, nejen v hloubce, ale i ve výrazu? Ubezpečuji Vás, že svět potřebuje lásku…
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, dopis P. René Voillaumovi, Du Sahara au monde entier 242)
Odevzdanost, drahá Paní, to je to, co nás vydává Bohu. Jsem dost mladá, ale zdá se mi, že jsem občas dost trpěla. A tehdy, když se všechno zamotalo, když byla přítomnost tak bolestná a budoucnost se mi jevila ještě chmurnější, jsem zavřela oči, odevzdala jsem se jako dítě do náruče Otce, který je na nebesích.
(Alžběta od Trojice, dopis 129)
Nehleďte příliš na svou ubohost a na své nedostatky. Dokonce na to na všechno zapomeňte. A tehdy se Váš život ještě více rozzáří. Každý večer prosíme, aby nám to vše Bůh odpustil. Víme, že on to vše zahladí. A už na to nemysleme. Často musíme umět říci „děkuji“. To otevírá srdce i život.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)