Doporučujeme
Svěřuji se laskavě do modliteb všem mým předrahým dcerám a sestrám společně i jednotlivě a prosím je, aby se snažily být svaté a aby neztrácely čas, a ať si stále uvědomují, že nebudou-li usilovat být takovými nyní, nebudou jimi ani později. Všecko pomíjí a všechno je bláznovství kromě věrné služby Bohu.
Ať Bůh tisíckrát žehná Vaší Důstojnosti a ať Vám dá tolik své lásky, kolik si jí pro Vás horoucně přeji, přál bych si Vás vidět celou planoucí tímto božským ohněm a tato moje touha je tak silná, že to nemohu nijak vyjádřit, neboť se mi zdá, že Bůh velice hladoví po Vašem srdci.
(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)
Nemůžeme pouze chválit Boha, který nám žehná. Musíme žehnat všemu, co je v Něm, všem lidem, žehnat Bohu a žehnat bratrům, žehnat světu – v tom spočívá křesťanská mírnost, tedy ve schopnosti vnímat požehnání a žehnat. Tento svět potřebuje požehnání, které můžeme dávat a dostávat. Otec nás má rád. A nám zbývá pouze radost z toho, že Mu můžeme dobrořečit a vzdávat díky, naučit se od Něho nezlořečit, nýbrž žehnat.
(papež František, katecheze o modlitbě: požehnání; 2. prosince 2020)
(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)
Texty propria
Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).
Když mě nějaká vnější práce odvádí od myšlenek na Boha, upomíná mě Bůh na sebe v nejhlubším nitru mé duše, tichounce, a přece velmi silně. Niterně mě to tak rozohní a uchvátí, že je těžké to navenek skrýt.
Při své každodenní práci jsem s Bohem spojen víc, než když se uchýlím k hodinám vyhrazeným pro modlitbu. Zpravidla se od nich vracím s větší vyprahlostí ducha.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Je hlubokou duchovní zkušeností kontemplovat každou drahou osobu Božíma očima a poznávat v ní Krista. Vyžaduje to ode všeho oproštěnou otevřenost, která umožňuje oceňovat její důstojnost. Pro druhého můžeme být plně přítomni jen tehdy, dáme-li se mu prostě „jen tak“ a na všechno kolem zapomeneme. Milovaná osoba si zasluhuje plnou pozornost. Vzorem toho byl Ježíš, protože když k němu někdo přistoupil, aby s ním promluvil, on se na něj zahleděl, díval se s láskou…
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 323; 2016)
(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)
Texty propria
Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.
Letos mě zaujalo tohle: jestliže se Slovo stalo malým dítětem, je to proto, abychom si je mohli přitisknout k srdci a dovolit, aby do nás vstoupila jeho čistota a jeho jas namísto onoho zoufalství, které číhá na každou duši, když se na chvilku odvrátí od svého Boha.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Na Lásku, na mou Lásku!
Pojďte, králové země,
pojďte, klaňme se mu.
Zpívám o velikosti,
o moci našeho Stvořitele:
pojďte, klaňme se mu.
Celá země, zvířata
v hluboké úctě se radují:
Pojďte, klaňme se mu.
Padněme mu k nohám,
darujme mu svá srdce:
pojďte, klaňme se mu.
(Marie od Ukřižovaného Ježíše, úryvek z Písně na Lásku)
Ve středu o vigilii Zjevení Páně jsme jeli do Louisville. V zimě vypadá pruhovaná krajina okresu Nelson strašně chudě a uboze. Jsme to my, kdo mají být chudí: myslím teď na lidi v chatrči u Brandeisovy továrny v Brook Street v Louisville. Museli jsme tam čekat, až ctihodný otec koupí nějaké náhradní díly k traktorům. Žena, která na tom místě bydlela, stála venku před chatrčí a třásla se v nějakých hadrech, zatímco podezřele vyhlížející anonymní náklaďák skládal jakési pašované uhlí na její dvorek. Pochyboval jsem, že už se letos v zimě zahřála. A myslel jsem na náš klášter v Gethsemani, kde jsme všichni vyhřátí a dostáváme své jídlo, takové jaké je, když přijde čas jíst, a kde žiji zavřený v té místnosti s rukopisy a starými tisky, které byste nenašli v domě milionáře! Cožpak nikdy nepřestanu být takhle pohodlný, prosperující a uhlazený? Svět je příšerný, lidé hladovějí k smrti a mrznou … a já tu sedím se stříbrnou lžící v puse a píšu knihy a kdekdo mi posílá fanouškovské dopisy a říká mi, jak jsem obdivuhodný proto, že se vzdávám tak „mnohého“. Rád bych se jich zeptal, čeho jsem se vlastně vzdal, kromě bolení hlavy a zodpovědnosti?
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 8. ledna 1949)
Tím, co světu chybí, je právě maličký Ježíš z Betléma. Když ho najdeme, našly jsme mírnost, malost a lásku… Při pohledu na jesličky se pýcha zlomí daleko více než před obrazem nazaretské dílny nebo před Kalvárií. Člověk se musí tolik sklonit, aby chápal a zamiloval si malé dítě…
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence II/67)