KARMEL

Tato krátká novéna tě může provázet i uprostřed každodenního shonu. Začni modlitbou »Zdrávas Maria«, pak věnuj několik okamžiků Božímu slovu. V paměti si podrž téma a krátkou střelnou modlitbu k Panně Marii, kterou pak můžeš opakovat během dne co nejčastěji. Před Slavností Panny Marie Karmelské se novénu modlíme od 7. do 15. července.

Šabat nezávisí na tom, zda my jsme připraveni se zastavit. Nezastavujeme se tehdy, když jsme se vším hotovi. Nezastavíme se, když dokončíme všechny své telefonáty a projekty, až vyřídíme tuhle spoustu e-mailů nebo až sepíšeme zprávu, kterou máme zítra odevzdat. Zastavujeme se, protože je čas se zastavit. Šabat vyžaduje schopnost poslechnout. Jsme-li ochotni zastavit se jen tehdy, když jsme dokončili všechnu svou práci, nebude to nikdy, protož práce nebude nikdy plně hotová. Každý dílčí úspěch s sebou nese novou odpovědnost… Jestliže odmítáme odpočívat, dokud nemáme vše skončeno, neodpočineme si do smrti. Šabat narušuje umělý pocit urgence právě tím, že nás osvobozuje od nutkavé potřeby mít vše hotové…

(Wayne Muller /*1953/, Sabbath: Finding Rest, Renewal, and Delight in Our Busy Lives)

Charakteristickou črtou, kterou bych chtěl zvlášť zdůraznit v chování Cyrila a Metoděje, je jejich pokojný způsob, jakým budovali Církev. Ačkoliv slovanští křesťané více než ostatní rádi slyší a cítí, že i tito svatí bratři byli v srdci Slované, přece je pravda, že patřili k řecké kultuře.
Přestože svatí bratři působili v složitých a nejistých poměrech, nijak se nesnažili vnucovat národům, kterým měli hlásat evangelium, nepopiratelně vyšší úroveň řeckého jazyka a byzantské kultury nebo zvyky a obyčeje pokročilejší společnosti, ve které vyrostli a které jim jistě byly bližší a milejší.

(Jan Pavel II., encyklika Slavorum apostoli, IV. kap., redakčně kráceno; 1985)

Svatý Prokope Ty který jsi
patronem zemským ve své slávě
nedopusť aby Tvá moc slábla
Tak jako dokázals to kdysi
v místě kláštera na Sázavě
po celých Čechách zkroť už ďábla

(Ivan Martin Jirous /1944-2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Nejvyšším a nejúplnějším důkazem lásky je, když se cele odevzdáme a vkládáme celou svou důvěru v toho, koho milujeme. Všechny „suroviny“ pro naši svatost se nacházejí v přítomnosti – v takové, jaká je. A kdyby neobsahovala tyto dva náročné prvky – to, čemu nerozumíme, a to, co jsme si nevybrali -, nebyla by tím, čím pro nás je.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Maria těhotná Bohem na cestě do judských hor je nejmocnější obraz, který nám evangelium podává o smyslu a cíli našeho života. Je to pozoruhodná metafora. Být těhotní Bohem, těhotní světlem, znamená žít pro přítomnost. Není třeba stále myslet na Boha, on je už ve mně jako dítě v matce.

(Marina Marcolini /*1961/, citováno podle knihy E. Ronchiho Klíčové otázky evangelia, 2016)

Kde čerpám duchovní energii? V lese. Mně stačí jít do lesa nebo do přírody. Nejčastěji v létě, jinak mi to moc nevychází. A také mne nabíjejí rána. Probouzím se, když ostatní ještě spí, uvařím si kafe, sednu si do křesla a nechám se dvě hodiny milovat.

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Stvořitel může říci každému z nás: Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě (Jer 1,5). Byli jsme počati v Božím srdci, a tudíž „každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nezbytný.“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 65; 2015; citace uvnitř textu Benedikt XVI., Homilie ke slavnostnímu uvedení do Petrovské služby; 2005)

Všimněte si Petra, který je symbolickým zástupcem nás všech: v jednu chvíli důvěřuje, v další se hroutí. Jednou uznává Krista za nesmrtelného, vzápětí se o něj bojí, že by měl umřít… Apoštol Petr, první a hlavní mezi apoštoly, zde symbolizuje církev – všechny druhy údů, tedy silné i slabé. Neboť bez jedněch i druhých by nebylo církve.

(Augustin, Homilie 76,4)

Můj milovaný: hory,
lesní osamělá údolí,
vzdálené ostrovy,
zvučné řeky,
svist láskyplných větrů,
ztichlá noc
před východem svítání,
umlčená hudba,
zvučící samota,
večeře, jež osvěžuje a naplňuje láskou.

(Jan od Kříže, Duchovní píseň, sloky 14 a 15)